Comentário política II

Horkým tématem současnosti se už zase stává třeba prezidentská volba. Jak upozorňují některá prozřelá média, jež jsme si dovolili v minulých týdnech citovat, je skutečně s podivem, jak někteří jedinci mdlého ducha stále ještě věří paní šéfové nejmenované akreditační komise, takže se třeba časem setkáme i s voláním: Dvořáková na hrad.

Ta by jistě vedla naši politiku správnými směry, ne tak, jak se to chybně vedlo v minulosti. Tak, jako prozíravě uhodla, že komunismus zvítězí v Jižní Americe, jistě by s jasnozřivostí sobě vlastní také dávno předem uhodla, že Německo vyhraje první i druhou světovou válku a zařídila se podle toho. Možná nám nezbývá, než pod tíhou jejich věšteckých schopností volat s těmi prostšími spoluobčany, kteří jí stále důvěřují: Dvořáková na hrad (Mírov?).

A zatím si žijeme v reformních časech jako ve vatičce. Pan ministr spravedlnosti, podle novin kmotrovské, o tom zrovna včera přednášel studentům ekonomie (podrobnou zprávu, která opravdu stojí za přečtení, najdete na Parlamentních listech.cz, zveřejněno 30. 11. 2011, v 17.12. pod názvem: Pospíšil je obézní pohádkář). Ačkoli o něj prakticky žádný zájem nebyl a nikdo ho v aule z 90% prázdné neposlouchal (podle zdroje výše citovaného se studenti nudili a houfně odcházeli), pronesl hlubokou pravdu, která by rozhodně neměla zapadnout. Pravdu, jež plně vystihuje jeho význam pro právnický stav, ba dokonce i celou zemi (či snad celý svět?).

Kdybych přednášel na právech, pronesl totiž ke skoro prázdné aule onu hlubokou pravdu, nepřišel by nikdo. Ani ta hrstka studentů, jež přišla a zaspala vhodnou příležitost k útěku, se však nedozvěděla nic zásadního, neboť totálně neschopní úředníci pro změnu připravili panu ministrovi úplně jiné podklady, než potřeboval (inu, jaký pán, takový krám).

Protože tedy neschopní úředníci připravili skvělému panu učiteli podklady k nějaké jiné přednášce, musíme si skvělé ministerské reformní kroky připomenout sami.

Vzpomínáte si ještě, jak pan ministr zásadně reformoval na plzeňských právech přijímací řízení (zavedením externího přijímacího řízení) nebo zavedl do té doby tak chybějící kreditní systém? Určitě ano. Když nic jiného, jistě si vzpomenete, jak o tom zaníceně referoval obdivem zcepenělým žurnalistům.

Právě o tomhle přece mluvíval, když stával na fakultním schodě, samozřejmě ne pokaždé, protože vzhledem k tomu, jak při svých častých projevech onen erární schod ošoupal, pokud by o tom mluvil pokaždé, nevydržel by to ani ten schod a možná ani žurnalisté s ním spřátelení a těsně sblížení (tedy ne sblížení s tím schodem, ale s panem ministrem).

No, všechny reformy se samozřejmě nepovedou, dokonce ani panu ministrovi ne. Třeba to pohřbívání v pytlích se kupodivu nějak neujalo, i když by vedlo ke skutečně masivním úsporám dřeva. Zákaz nošení korzetů taky nijak zvlášť nezaujal, ani omezení poutí a slavností, aby lidé měli více času na práci.

Zato se dobře chytilo zavedení povinné školní docházky (v roce 1774), povinné používání sekaček a mlátiček, nebo uzákonění práva na svobodný sňatek, o zrušení nevolnictví, klášterů, trestu smrti nebo třeba akademických titulů ani nemluvě.

Ptáte se, co má společného zavedení kreditního systému a externího přijímacího řízení na plzeňských právech se všeobecným zrušením nevolnictví, zavedením povinné školní docházky nebo proklínaným nařízením pohřbívat lidi v pytli?

Odpověď je prostá, jednoduchá a výstižná. Určitě ji sami dobře znáte, ale kdyby náhodou ne, dovolím si Vám ji předložit: nic z toho přece pan ministr oné podle médií kmotrovské spravedlnosti nevymyslel ani nerealizoval, žádnou z těchto reforem nikdy neprovedl ani nezačal provádět.

Možnost odebírání akademických titulů nám sice prosadil právě pan poněkud obézní ministr spravedlnosti, pardon, soudruh ministr spravedlnosti, totiž Alexej Čepička (v § 44 odst. 1 písm.d) trestního zákona z roku 1950) spolu se svým laskavým soudruhem tchánem, Klementem Gottwaldem (moudře dokonce uzákonili, že pokud byl někdo odsouzen k trestu smrti, nesmí ani vykonávat povolání, k němuž je akademického titulu potřeba, což bylo důležité zejména tehdy, byl-li trest smrti vykonán). Ale ani tak se ale tento moderní, reformní postih v trestním zákoně moc neohřál.

Je ovšem poněkud zvláštní, že na počátku odebírání akademických titulů byla spolupráce obtloustlého ministra spravedlnosti a věčně opilé bytosti.

Povinnou školní docházku nám zase zavedla Marie Terezie, stejně jako omezení poutí. Nevolnictví, zhruba sedmset klášterů a trest smrti zrušil pro změnu její syn Josef II., který navíc zakázal ženám nosit korzet a nařídil pohřbívání v pytlích. Protože ovšem reformoval jak o život, lid při zprávě o jeho smrti hlasitě a masově jásal.

To se panu ministrovi přihodit nemůže, protože on žádné reformy, které by mohly rozzlobit lid, neprovádí. Protože ovšem člověk jen těžko může odhadnout, která reforma toho či onoho upřímně nasrdí, radši moudře neprovádí žádné (taky by na to vzhledem k tomu, kolik času zabere mluvení o reformách, logicky neměl čas). A co kdyby mu úředníci navíc zase připravili jiné podklady?

« Zpět