Dědek

Některé bytosti, chcete-li stvoření, máme v oblibě a jiné zase ne, často bez nějakých zvláštních důvodů. Jak kdysi napsal třeba už pan (Alfréd Edmund) Brehm, sám pohled na slizkou hlavu s tupým pohledem a zcela bez výrůstků sluchových svírá žaludek mnohého, ba jej i zdvíhá a jako na vzedmutém moři jím houpe, ač onen přihlouplý tvor jej nikterak neohrozí již s přihlédnutím k jeho malosti (určitě jste už dávno sami poznali, koho ten přesný popis vystihuje, a je proto zbytečné konstatovat, kdo je oním ohavným stvořením, ale kdyby to náhodou přece jen zcela výjimečně někdo nepoznal, pan Brehm měl samozřejmě na mysli macaráta jeskynního, celkem drobného balkánského obojživelníka).

Jiná stvoření jsou nám naopak blízká, ať už jde o lidi nebo ne. Jednomu takovému mezi sebou říkáme po vzoru jednoho literárního hrdiny a jeho lásky k vínu Náš dědek Josef (samozřejmě, jen když nás neslyší), případně jen Dědek nebo jen Pepa. Přiznám se, že jsem ho už skoro rok neviděl, a že mne to celkem mrzelo, a dokonce jsem tiše doufal, že to aspoň trochu mrzí i jeho, protože víno ode mne si svého času poměrně oblíbil.

Před tím necelým rokem sice dnes už naštěstí definitivně bývalí novopečenci oblbovali nezvykle stupidními fantaziemi na téma nestandardního studia nejen širou veřejnost a pro jistotu možná i širé, rodné lány, ale dokonce i všelijaké věštkyně, pardon, akreditační úřednice, které jim kupodivu parádně naletěly a začaly do svých proroctví vkládat neskutečné hlouposti, jež jim novopečenci lstivě nakukali.

Pochopil bych proto, kdyby se Náš dědek Josef loňskému setkání se mnou nějak vyhnul, nebo kdyby ho aspoň tutlal stejně úporně, jako třeba podle všelijakých zlých jazyků tutlá nejvyšší žalobce svou značně protiprávní pražskou schůzku s plzeňským panem rektorem, ano, mrzelo by mě to, ale pochopil bych to. Naštěstí nebylo třeba, Náš dědek Josef je totiž, ať si říká, kdo chce, co chce, vážně formát. Jasně, najdou se i tací, kterým se zdá, že už je to dědek poněkud plesnivý, ale ten, kdo viděl, jak v něm mizí víno jako v bezedném kráteru, na nějaké řečičky o stáří nedá. Jen mne trochu zaskočilo, když na mně upřel pohled a zeptal se: Ty vážně přicházíš z oné podivné země, kde někoho, kdo se vydává za právníka, nenakopou do, hm, odvrácené části organismu, ale zadarmo ho pozvou na snídani? Co kdybych to taky zkusil?

S lítostí jsem mu musel prozradit, že na tu poslední rektorskou snídani už nikoho, kdo se vydává za právníka, radši nepozvali (neboli, že tento nápad se neosvědčil). Potom se zeptal, kolik by bylo za milion korun hroznů (jež miluje zcela nezřízeně) a kolik jablek. Když jsem zkusil hrubý odhad, požádal mne dojatě, abych navrhl Západočeské univerzitě, že on by ty diplomy klidně žvýkal za polovinu (ačkoli chutnají neobyčejně hnusně). Právní efekt zrušení a rozžvýkání diplomu je zcela totožný (totiž žádný), ale diplomem, který sežvýkal Náš dědek Josef, se už nikdo moc nepochlubí. A tak si dovoluji předložit Dědkovu nabídku, k níž, protože rozhodně není žádný troškař, skromně přikládá i foto celého těla. Takže, Náš dědek Josef (v jeho mateřštině, čímž nemyslím leguánštinu, ale španělštinu, Grand Padre José):

« Zpět