Depresivní neděle

Při pátku jsme se mohli dočíst, že úplně nejdepresívnějším dnem v týdnu je neděle.

Ovšem pro mnohé je stejně depresivní sobota i jiné dny, to když na ně dolehne síla všelidového nevděku.

Tak třeba jakého vděku se dočkal nejmenovaný pan profesor, který nám sestrojením nového občanského zákoníku už od Nového roku umožní, abychom podle § 111 odst. 3 tohoto kodexu měli právo podrobně sledovat, co se děje s naší močí i vším ostatním, co z našeho těla pochází (fantazii se meze rozhodně nekladou)?

Obětoval se dokonce až natolik, že popíjel víno s notorickou paní komisní předsedkyní (jak ukazují třeba obrázky u úvahu Ilustrovaná II) a nadto navzdory své družné, milé a laskavé povaze povyhazoval z nejmenované plzeňské právnické fakulty stovky studentů. Udělal to ovšem zcela záměrně pod pseudonymem (označil se neexistující funkcí statutárního proděkana), aby studentům umožnil se snadno a účinně bránit (nikdo totiž přece není tak pitomý, aby nevěděl, že nositel neexistující funkce nemůže vykonávat neexistující pravomoc).

A jak třeba pan exministr dopravy ocenil jeho bohulibé úsilí co nejúčinněji pomoci všem studentům (převedením z vysoké školy do výroby by totiž rázem získali poctivý dělnický plat), vykonávané přitom za sice mohutnou, leč hodinovou mzdu (kterou by tudíž pobíral, i kdyby se jen dloubal v nose) a vedené úsilím o definitivní očistu fakulty (od studentů, pochopitelně)?

„Ti, kteří ze školy prakticky tyli, měli zájem na jejím zrušení, aby si udělali vlastní,“ řekl o nich v páteční Politické kavárně (jak se můžeme dočíst na Parlamentních listech.cz v článku „Bárta: S kmotry jsem na ministerstvu prohrál, tak jsem se přesunul do jejich hnízda“).

A přitom podle nového občanského zákoníku má přece každý právo brát se o vlastní štěstí, tak proč ne na vlastní škole? Proč by pan profesor cosi tak obskurního do § 3 odst. 1 nového kodexu vůbec psal, kdyby neměl sám mít právo při nahánění studentů do své školičky řádně likvidovat konkurenci?

Důvod k depresi mají ovšem i jiní, případně jiné.

Pokusíte se napsat skutečný bestseller: Tři vítězné bitvy Kim Ir Sena. Dílo z tak zvané alternativní historie, v němž komunismus zvítězí nejen v Latinské Americe, ale dovede i severokorejský lid k nezměrnému blahobytu, a co? A nic.

Nikdo za Vámi (tedy za notorickou paní komisní předsedkyní) usilovně neběhá s nějakou dobře honorovanou cenou. Žádný režisér netouží zvěčnit věčného prezidenta (tento titul byl Kim Ir Senovi udělen posmrtně, přičemž funkce pozemského prezidenta, kterou skoro padesát let zastával, byla zrušena) a jeho nesmrtelný boj o přepych, v němž nyní severokorejský lid šťastně a spokojeně, a ovšem také korektně a transparentně, lebedí.

Dobrá, zkusíte tedy obráceně. Napíšete ten nejdokonalejší ležák ze všech vůbec nejležákovitějších o tom, co nejlíp ovládáte (knížečka notorické paní komisní totiž byla věnována rozkládání, případně rozkrádání).

Dokonce ho pro jistotu z podstatné části ani nenapíšete, ale opíšete do něj zveřejněné dopisy pana vždycky náměstka, v nichž kromě planých a bezprávných výhrůžek některým absolventům plzeňské právnické fakulty především zveřejňuje své matematické kreace (třeba, že pětičlenná komise schopná usnášení za přítomnosti poloviny členů se může usnášet, když jich dorazí aspoň šest, jak stojí psáno pod č.j. R-377–10 a dalšími).

A co? A nic. A ležák prostě leží.

A pak že je nejdepresivnější jen neděle.

« Zpět