Díky Vám

Pravda a právo po zásluze parádním direktem poslaly k zemi zapšklou zášť, závistivou nenávist, rozhodování podle pocitů a známostí (právě takto podle pana premiéra rozhoduje Akreditační komise), pomluvy a zlostné osočování. Díky všem, kteří mrzli na plzeňských ulicích počátkem února, mokli na těch pražských a nakonec si užili zaslouženého slunce, jež se dnes rozsvítilo na obloze i v duších všech lidí dobré vůle.

Vážená paní komisní profesorko, tisíceré díky i Vám, chtělo by se psát snad na každý sloup (už proto, že víme, čí jména jsou na všech sloupích, neboť nám to napovídá známý verš), bez Vašeho souhlasného stanoviska by to sice šlo podle § 80 odst. 2 zákona o vysokých školách taky, ale přesto tisíceré díky, že jste to všem ulehčila a souhlasné stanovisko vydala.

Hezky to rozhodlo ministerstvo školství („…z tohoto důvodu ministerstvo ve své pravomoci podle hledisek uvedených v ustanovení § 79 odst. 4 zákona o vysokých školách rozhodlo na základě souhlasného stanoviska Akreditační komise ze dne 8. února 2012 o prodloužení akreditace…“), přesně podle Vašeho slovutného profesorského výroku. Přitom samozřejmě (cituji:) „zákon nesvěřuje Akreditační komisi kompetenci určovat délku udělení nebo prodloužení akreditace,“ takže se ministerstvo moudře neřídilo nekompetentními úvahami v tomto směru, jež navíc paní komisní bez sebemenšího zákonného oprávnění den ze dne měnila (říjen, ne, radši červenec, jakpak by to bylo dál?).

Pravda, najdou se i tací, kteří slova „Akreditační komise vydává souhlasné stanovisko“ čtou jako že vydává stanovisko nesouhlasné, mezi něž se kromě plzeňského obecního b, hm, bývalého pseudostudenta nečekaně z hlubin politického zapomnění zařadil i jeho stranický šéf, asi aby ho onen obecní, hm, pseudostudent zase neudal pro špatné hospodaření jako při minulých stranických volbách.

Paní komisní si časem zvykla, že určujícím kritériem pro cokoli, zejména pro vysoké školy, jsou její chorobné představy, a že nejlépe se vše posuzuje podle kritérií, jež nikdy nevyslovila, ale jen si myslela, nejlépe dodatečně. Tudíž hbitě zaujala stanovisko, že není vůbec důležité, co napsala (v tom má mimochodem hlubokou pravdu), ale to co si myslela, a že slovy „Akreditační komise vydává souhlasné stanovisko“ samozřejmě nemohla myslet nic jiného, nežli, že plzeňská práva ho nikdy nedostanou.

A protože pan ministr v souladu s její chorobnou představou podle její mylné domněnky nepostupoval, rozhodla se na něj podat žalobu ve veřejném zájmu.

Veřejným zájmem je samozřejmě její vysoce osobní zájem a ten je dán automaticky vždycky, když chce. Jak je to ale se žalobou ve veřejném zájmu dál? Samozřejmě jí nemůže podávat servisní instituce, která připravuje podklady pro rozhodnutí správního orgánu (jako například Akreditační komise pro Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy).

Může jí podle § 66 odst. 2 a 3 soudního řádu správního podat jen nejvyšší státní zástupce a veřejný ochránce práv: pokud tedy paní komisní šéfová podle médií připravuje žalobu, dokládá tím správnost zjištění pana profesora Tomského, zveřejněného svého času v Parlamentních listech v článku nazvaném „Dvořákové kape na maják,“ jehož obsah se v podstatě ztotožňuje s názvem.

Ze staré známosti by jí ovšem žalobu ve veřejném, neboli jejím osobním, zájmu, mohl spíchnout pan spravedlnostní náměstek, který se proslavil tím, že je ochoten za drobný obolus (milion a víc) napsat cokoli, co v právu a právním státě nejde.

Bezpráví, lež, zloba, pomluva a šikana si pro dnešek ustlaly po ukázkovém knockoutu, a jen ze zlostného polovědomí došišlávají všelijaké nesmysly.

Využijte toho, vážené studentky a vážení studenti, a užijte si svého vítězství.

Je Vaše, jenom Vaše. Jen díky Vám

FPr ZČU zůstává.

Díky Vám.

« Zpět