Divadelní

Krásná poslanecká dáma nám slůvky jemnými jak pápěří, téměř snově básnickými, tlumočila své poetické myšlenky, například, že ten či onen politický činitel se posral a že ten je cosi na čtyři písmena počínající na z, pokračující m a r a posléze zaslouženě končící d, ne že bych byl tak úzkoprsý puritán, ale přece jen chci ponechat oné dámě něžně básnickou tajemnost, takže si to jistě snadno podkládáte sami.

Prozradila nám též téměř koketně (snad jen vějíř, poháněný drobnými pohyby jemné ručky, chyběl k dokonalosti její zdvořilosti, etikety vyjadřující její nezměrně laskavou mysl), že si může pan Bárta klidně ovládat veškerou policii, protože pan Pospíšil (pan ovšem vynechala) zase pro korektní, leč především účinnou pomoc zájmům zasloužilých kmotrů ovládá justici, no a vysloužila si tím zvěčnění v chystaném uměleckém díle Ivánku II., kde kromě ní pokud vím vystupují jako zajímavá postava ještě i vidle na přehazování hnoje.

Sami vidíte, jak hrubá nespravedlnost světem vládne. Když zohledníme dokonce i to, že novopečenci nejsou dámy, a vůbec už ne krásné, stejně nás zahrnují slovy stejně nesmyslnými jako paní poslankyně, avšak podstatně déle, a přesto si nejenže nevysloužili zvěčnění, ale kdyby se neustále nepřipomínali novou a novou (ovšem stále utahanější a utahanější) produkcí jedovatého slinstva (l je případně volitelné a zaměnitelné, podle povahy věci a jejich jedovatých slin například za v), upadli by už dávno v zapomenutí.

Při vší úctě k Ivánkovi II a k vidlím na přehazování hnoje by přitom taková Novopečenská odysea mohla být tak dokonalé absurdní drama, že bychom ho mohli vyvážet (například na Měsíc, Mars či jiná zcela neobydlená místa).

Posuďte jen sami, jak krásně absurdní by bylo:

Statutární proděkan (taková funkce neexistuje, tudíž nikdo neví, co to je a postava sama je proto poněkud záhadná:

Nebude-li vyhověno mým žádostem, odejdu z Plzně, nejspíše do Olomouce, a ještě v září 1999.

Zmíněná postava se ovívá vějířem (čímž je Ivánek II definitivně vyřazen ze soutěže) a opakuje svůj text, dokud nedojde do roku 2011 (v případě futuristických verzí absurdního dramatu je ovšem možno postoupit libovolně daleko do budoucna).

Přicházejí další temné postavy a huhlají jedna přes druhou:

Strategický proděkan: Senát je třeba ukáznit vyhozením veškerých senátorů. To je ale skvělá myšlenka, jistě za ni zasloužím pochvaly, ba i odměny nemalé. Vlastně, to jsem nikdy neřekl, to si jen vymysleli lstiví žurnalisté.

Odebírač (ať už je cokoli), postava s perem za uchem: Pět děleno dvěma je šest. Sakra, Vám to nestojí, pane rektore, za pouhý milion?

Zpoza opony se světelnými záblesky připomíná další postava:

Studijní proděkan: Jsme národ silný, jsme národ panující, jsme národ veřejných činitelů. Protože každý, kdo kdy dostal doporučený dopis, musel podepsat doručenku, a protože každá doručenka je veřejná listina, a protože každý, kdo podepisuje veřejné listiny, je veřejný činitel, jsme národ silný, jsme národ vyvolený, jsme národ veřejných čintelů.

Postavy mluví jedna přes druhou, posléze se uchopí za ruce a kolektivně odcházejí do blázince. Opona klesá.

Podobné happy endy se ovšem, jak známo, vyskytují jen v uměleckých dílech.

« Zpět