Divoký Bill

Někdy se může stát, že i bytosti zlotřilé a nehodné nějakou náhodou předpoví něco nejen úžasného, ale dokonce i korektního a transparentního.

Samozřejmě, že teď nemám na mysli jednu nejmenovanou notorickou paní (tedy, aby bylo jasno, notorickou paní předsedkyni, neb tento úřad zastává notoricky a pořád, byť, jak už se zapomíná, jen částí svého těla, zatímco ve zbytku se věnuje vědě), mám totiž na mysli ty, jimž jejich předpovědi aspoň někdy vyjdou.

Možná, že už Divoký Bill Shakespeare, který by v našich časech coby notorický neplatič výživného přišel minimálně o řidičák, předvídal náš nový a krásný občanský zákoník? Co na to říkáte?

Lze tak přece usuzovat třeba z jeho Komedie plné omylů, neboť do ní napsal, že nejen sváry a hašteření, ale také prázdné bláboly a nesmysly byly povýšeny na zákon.

Možná, že ho jen pojala věštecká závist, když si uvědomil, že se všemi svými Macbethy, zlými šerednými prorokujícími babiznami a mnoha dalšími obludami bude jen a jen trapně pokulhávat za naší optimistickou a transparentní současností, zejména za zcela aktuálními horory.

Jednu vadu ovšem příšernosti naší skvělé současnosti mají: zatímco jeden horor dopadne dobře a jiný pro změnu zase špatně, přičemž my bychom neměli vědět, zda ten, jímž se probíráme, dopadne tak či onak, v novém občanském zákoníku, ať ho otevřete kdekoli, sice narazíte na naprostý horor, ale dopadne vždycky špatně. Ať rozevřete kteroukoli ze stovek hustě potištěných stran, právo vždycky dostane krutě na frak, a obludárium slaví zasloužený úspěch. Což samozřejmě při oněch tisících hrůzostrašných ustanovení může být nakonec přece jen trochu jednotvárné. Právník se sice šíleně lekne na každé stránce, kterou otevře, nakonec ale může otupět.

Možná je to účelem? Po čase třeba otupí, ba i zblbne, natolik, že dosáhne myšlenkové úrovně tvůrců onoho skvělého kompilátu, a konečně začne některá ustanovení chápat (třeba aspoň každé tisící).

Neboť to, co zvládají za účinné pomoci notorické paní komisní a jejího pana exministra kmotrovské spravedlnosti oni skvělí a transparentní tvůrcové, normální člověk vskutku nedokáže.

Jen skutečně, hm, obzvlášť disponovaný, hm, člověk totiž dokáže to, co oni.

Vyhrát boj s nepřítelem, jehož jsme si sami vymysleli, nebývá obtížně, a, jak se říká, zvládne to každý blb. Tady však lapidárně vidíme, že to o tvůrcích onoho bájného zákoníku neplatí. Vzpomeňme, jak si dotyční tvůrci a spol. vymysleli spoustu hrůz na plzeňských právech a svedli s nimi hrdinský boj. Prohrát boj s tím, co jste si sami vymysleli, to chce ale opravdové nadání, neboť to skoro není možné. Sami tedy vidíte, že dotyčné bytosti dokázaly téměř nemožné.

Občas jim do toho ovšem trochu kecal nějaký ten rychlostudent.

Například onen odporný rychlostudent, který vystudoval dvě vysoké školy daleko od sebe za velmi krátkou dobu tří let, samozřejmě, jak taky jinak, učitel (dokonce národů), nějaký Jan Amos Komenský, se dal slyšet, že šťastný národ, který má hojnost škol (a knih). To se ale pan rychlostudent hodně spletl. Šťastný národ je totiž bezpochyby ten, který má správnou Akreditační komisi (a díky ní pokud možno žádné vysoké školy) a nový, krásný občanský zákoník, který povede všechny zapálené milovníky pentagramu (pěticípé hvězdy) a povinně i zbytek lidstva do zlatého věku, kde nebude platit žádné právo (protože ho budeme mít tolik, že ho stejně nebude možné používat).

Cesta ke komunismu, jak pravil velký Lenin, coby společnosti bez práva, vede někdy i oklikami.

« Zpět