Dokonale vypilovaná

dovednost

Zkušenosti je třeba využívat a dovednosti pilovat. Jak jinak, jsou toho opět (vlastně jako vždy) příkladem občanský zákoník a jeho skvělí autoři. Svého času přece všelijakými geniálními triky (závistivý lid, který nic podobného neumí, to nazýval pomlouváním kolegů, ba i studentů, ale to z něj mluvila jen pouhá závist, že něco takového nesvede) ovládli nejmenovanou právnickou fakultu a pokusili se z ní vyhodit všechny učitele i studenty. V obou případech se to ale povedlo ledva z jedné pětiny, případně z dvaceti procent (což by podle jejich skvělých výpočtů mohlo být přece jen o něco víc).

Poučeni z dřívějších nezdarů ovšem při dopilování svého občanského zákoníku tyto zkušenosti bohatě zúročili (ba přímo lichvářsky zúročili).

Vzpomenete si například, že jakmile nastala možnost svobodných akademických voleb, rázem o všechny své posty přišli, dokonce snad ještě rychleji, než jich nabyli?

A hned tu máme zúročení této truchlivé zkušenosti:

Občanský zákoník přece umožňuje v § 247 odst. 2, aby statutární orgán spolku byl současně jeho nejvyšším orgánem, který by tím pádem dokonce mohl měnit stanovy například tak, že si prodlouží své funkční období, případně si zajistí neodvolatelnost a podobně.

Že povyhazovali spousty učitelů, kteří však podali žaloby a domohli se trvání svého pracovního poměru? Že povyhazovali spousty studentů (i když podle tehdejšího studijního proděkana to nebylo nic masového, šlo nanejvýš o 400 studentů), kteří se opravnými prostředky domohli toho, aby mohli studovat dál? Toho bohdá nebude, aby něco podobného dovolili znova.

Jak ukázali opět třeba na spolcích.

Jestliže se třeba zakazuje založit právnickou osobu za účelem výkonu veřejné správy bez zákonného zmocnění (podle § 146 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku), pak jistě nemá žádný rozumný smysl, aby spolek upravil ve svých stanovách, který jeho orgán bude udělovat stavební povolení (když spolek stavební povolení prostě udělovat nemůže). Jestliže se (v § 145 odst. 2 citovaného zákona) zakazuje založit právnickou osobu s ozbrojenými složkami, je nesmyslné, aby stanovy spolku stanovily, že ozbrojené síly spolku řídí některý jeho konkrétní orgán. A jestliže zákon nepovoluje ani změnu právní formy spolku na jinou právnickou osobu, nemá opravdu mnoho rozumného smyslu, aby stanovy upravovaly, kdo tuto neexistující působnost bude vykonávat.

Ale jestliže stanovy nestanoví, který orgán spolku rozhoduje o změně právní formy spolku na jinou právnickou osobu (protože spolek svou právní formu na jinou změnit nemůže), lze se celkem spolehnout, že to ve stanovách nebude.

Jenže pokud působnost rozhodnout o změně právní formy ve stanovách upravena nebude (především právě proto, že změna právní formy spolku obecně není vůbec možná), znamená to, že v této záležitosti působnost náleží statutárnímu orgánu (podle § 163 občanského zákoníku). A tím pádem mu náleží i v případě rozhodování změny právní formy občanského sdružení, ohledně něhož platí fikce, že je spolkem (jež se považuje za spolek), na ústav (§ 3045 odst. 1 občanského zákoníku dovoluje sdružení, jež se nadále považuje za spolek, aby změnilo svou právní formu na ústav).

A ústav přece žádné členy nemá. O změně právní formy dřívějšího občanského sdružení tak může rozhodnout statutární orgán, takže se nevyžaduje ani souhlas nejvyššího orgánu sdružení, ani všech jeho členů, statutární orgán dokonce o svém rozhodnutí změnit právní formu sdružení na ústav (nebo sociální družstvo) nemusí ani informovat, přičemž však například změna právní formy sdružení na ústav znamená současně zánik členství všech členů takového sdružení.

Výrok, že každý člověk se dopouští chyb, ale jen hlupák je zopakuje, se přisuzuje Cicerovi, zatímco Puškin prý mínil, že pitomec zkušenosti nevyužije.

A vidíte, že to tak není.

« Zpět