Doručovací

V přehršli naprostých nesmyslů, jimiž nás jako obyčejně zahrnul náš pan hanopisník, většině z nás docela uniklo, že zřejmě nějakým nedopatřením vyzradil také dobře maskovaný (ovšem nevelký) kousek pravdy. Prozradil nám rozhorleně, ba až rozhořčeně cosi, co zejména právníci samozřejmě dávno věděli, totiž že vysoká škola vůbec není správním orgánem, ba ani žádným jiným orgánem veřejné moci, třebaže si na něj jedna z nich právě díky němu a hrstce jemu podobných už řadu měsíců velmi neúspěšně hraje.

Že Vám to nějak uniklo? Zcela chápu, že ohlušeni směsí tak neskutečných hloupostí jste to mohli klidně přeslechnout. Pisatel hanopisů nejenže informoval o tom, že dvoj či tříčlenné odebíračské družstvo bude nově transformováno na rušičské družstvo, protože akademické tituly odebírat nelze, takže budou raději rušit veřejný pořádek rušením sousedů, diplomů a Bůh sám ví, čeho ještě.

Kromě toho se mohutně rozohnil nad nesolidností, ba až arogancí několika jedinců, jež by rád nějak rušil při pokojném užívání jejich akademických titulů, ale nemůže (jasně, protože to nejde, řeknete si velice trefně, tohle mu však kupodivu vůbec nevadí), protože se kdovíkam přestěhovali a ze zcela neznámých důvodů mu to nepřišli říct. Uznejte sami, že přestěhovat se a nehlásit to všem školám, na kterých jste před pěti, deseti či více lety studovali, je arogance vskutku nevídaná.

Podle § 20 odst. 1 správního řádu se doručuje na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (který vede Ministerstvo vnitra). Podle § 10 odst. 4 zákona č. 133/2000 Sb. se z této evidence poskytují adresy správním orgánům a jiným orgánům veřejné moci. Jak známo, jedné nejmenované západočeské univerzitě nic neposkytli (protože to přece nejde, když není žádný správní ani jiný orgán).

Požádat podle § 8 odst.3 zmíněného zákona ovšem může i obyvatel (starší patnácti, v některých případech až osmnácti let), jenže ouha, jen o údaje o sobě samotném a o svých blízkých. Ani předstírání, že je vůbec někomu na široširém světě blízký, by ovšem hanopisníkovi nijak nepomohlo, protože zákon říká, že blízkou osobou je pro účely poskytování adres jenom registrovaný partner, manžel, rodiče a podobně. Pokud by tedy hanopisník lstivě netvrdil (a lživě nedokládal), že je ve skutečnosti Vaše matka, Vaše sestra, Váš otec, bratr či manželka, případně Váš registrovaný partner, pro změnu se zase nic nedozví.

Univerzita má ovšem smůlu, aby se tak řeklo, totální, ba přímo univerzální. Nejenže není žádným správním ani jiným orgánem, takže jí nelze poskytnout žádné adresy (a ministerstvo jí je taky zcela v souladu se zákonem neposkytlo), ale navíc není ani žádný obyvatel, takže si nemůže od ministerstva či jiného úřadu vyžádat dokonce ani svou vlastní adresu, kdyby ji novopečenci někam zašantročili stejně jako hromady jiných dokumentů, které tím pádem neprávem osočení absolventi musí sami v potu tváře i jiných částí těla dohledávat po zaprášených půdách a jiných podobně přívětivých místech.

Útěchou novopečencům budiž, že fyzické osobě lze doručit všude, kde bude zastižena. Že by se tedy konečně rozběhli někam do, hm, do světa, a hledali tam fyzické osoby, jež kdysi studovaly kdesi v Plzni? Obávám se, že tolik štěstí mít nejspíš nebudeme, i když se samozřejmě můžeme hluboce zasnít nad tím, jak se novopečenci vydali třeba hluboko do centra Sahary či Gobi pátrat po všelijakých bývalých studentech. K takové cestě se ovšem naši bývalí novopečenci dozajista neodhodlají, i když, kdyby aspoň jednou konečně uspěli, mohla by mít pro lidstvo skutečně nedozírné následky. Když už ví, že odebírat nelze (například tituly), nemuseli by začínat odebíráním písku z pouště, ale mohli by zkusit zrušit sucho. Jde to stejně dobře, jako rušit vysokoškolské diplomy, ale aspoň to není v rozporu se zákonem.

Odebírání písku z pouště je sice stejně smysluplné, jako odebírání titulů, ale můžeme se při něm setkat i s onačejšími záludnostmi. Zavane pouštní vítr a na místě, odkud jste pracně odebrali písek, máte hned novou vysokou dunu. Ještě, že aspoň na Saharu neimportovali náš návrh občanského zákoníku. I ten sice pamatuje na (u nás jistě obvyklé, dokonce určitě běžné) přírůstky pozemků vzniklé působením větru (tedy navátím), ale navátá zemina podle něj patří vlastníkovi pobřežního pozemku. A kde toho chcete někde na Sahaře hledat?

P.S. Podle § 1012 zákoníkového návrhu zemina naplavená na břeh patří vlastníkovi pobřežního pozemku. To platí (podle téhož paragrafu) i o přírůstcích vzniklých působením větru. Hm.

« Zpět