Dosti bylo...

Dost už bylo neodborných a nezodpovědných zásahů těch, kdo mají v akademických věcech formálně rozhodovat, do závěrů samosprávných akademických orgánů, například vědeckých rad, v nichž zasedají desítky autorit.

Dost bylo nezodpovědných, nepodložených zásahů těch, kdo mají v akademických věcech formálně rozhodovat (například Akreditační komise, ale i dalších), do závěrů akademických orgánů, například vědeckých rad, v nichž zasedají desítky autorit české vědy.

Kdo nám to zcela správně a upřímně káže?

Kdo jiný, nežli paní předsedkyně oné v závorce jmenované komise!

Dlouhé roky jsme povinně museli s nadšením vzhlížet k veliké zemi, kde zítra znamenalo již včera, ba dokonce jsme se neméně povinně museli upřímně těšit, jak s ní strávíme věčné časy. Naštěstí dodnes veřejně působí lidé, kteří nás nadšeně vedou tam, kde zítra znamená již včera.

Například jedna notorická paní komisní předsedkyně (po vítězství komunismu už nebudou žádné úřady, ale právě jen komise) nás ujistila, že ačkoli leninská zásada stanoví, že „komise nevyšetřuje a nesoudí, ale zneškodňuje,“ v budoucnu již nynější komise pro likvidaci vybraných (podle kapacitních možností i těch ostatních) vysokých škol již nadále nebude stát v cestě vzdělání tisíců mladých lidí, nebude již trčet jako (o)bludný balvan na cestě za vzděláním, ale právě naopak.

V souvislosti s tahanicemi o jmenování či spíše nejmenování profesorského adepta totiž konečně padl veřejný příslib zásadního polepšení komise pro potírání veškeré vzdělanosti.

Její paní předsedkyně, jež dlouhodobě rozhoduje podle svých známostí a zájmů (jak o ní pravil pan premiér), což je naprosto v pořádku, neboť její pocity, a tím spíše zájem, jsou přece veřejným zájmem (jak napsala 19. března loňského roku sama paní předsedkyně nejvyššímu státnímu zástupci v dopise, podle nějž jsou veřejným zájmem pocity členů její komise, zejména těch, kteří tam pracují dobrovolně), totiž poukázala na zhoubnost, ba nepřípustnost nerespektování závěrů vědeckých rad vysokých škol těmi, komu zákon přiznává právo formálně rozhodnout.

Nerespektování stanoviska vědeckých rad (v dané věci konkrétně panem prezidentem) totiž považuje za „faktický nesouhlas se závěry vědeckých rad…v nichž zasedají desítky autorit české vědy.“ A tento nesouhlas považuje za zhoubný, či alespoň nepřípustný a nesprávný.

Musím ještě připomínat, že akreditační žádosti před jejich podáním projednávají a schvalují vědecké rady dotyčných vysokých škol?

Nějaký hnidopich by možná při pohledu na to, jak usilovně a permanentně (dalo by se říci, snad až notoricky) hledá se svými nohsledy pravdu ukrytou hluboko tam, kde se vždy ukrývá (in vino veritas), by možná poukazoval na to, že káže vodu.

Jiní by možná znepokojeně poukazovali na to, zda zhoubnost „faktického nesouhlasu se závěry vědeckých rad…v nichž zasedají desítky autorit české vědy,“ neplatí jen pro vědecké rady, v nichž sama zasedá (jako v té, jejímuž návrhu pan prezident nevyhověl).

Ale toto okopávání kotníků její zásluhy o eliminaci hanebně neodborných zásahů do akademické sféry (např. v oblasti činnosti jí řízené komise) nemohou snížit.

Hlavně nesmí do akademické oblasti zasahovat politici, jak včera trefně pronesl notorický pan exministr kmotrovské spravedlnosti (však se taky svého času vynasnažil, aby po tak hrozném příkladu už žádného politika do oněch sfér nikdy nevpustili).

« Zpět