Doznání

Dlouhou dobu jsme byli svědky toho, jak se všelijací absolventi, nařčení z rychlostudentství, kroutili jak červíci na háčku a nemužně (nežensky, šlo o ženy?) dokládali, že dlouhé roky studovali někde jinde, takže kratší dobu studovali jen zdánlivě. Konečně však máme aspoň jednoho statečného, který neváhá a veřejně prohlásí: ano, já jsem studoval kratší dobu! Jsem rychlostudent, ale nestydím se za to!

Ovšem, když dva dělají totéž, opravdu málokdy to je totéž.

Onen podivný tvor, který se podle přečetných zpráv v tisku projevil jako velký reformátor, nabitý sociálním cítěním (že se srdcem plným sociálního cítění a myslí otevřenou pro hluboké reformy věnoval nezměrné úsilí očistě naší společnosti, o Reinhardu Heydrichovi čeští novináři skutečně statečně napsali, samozřejmě ne teď, ale tenkrát) a proslavil se i velkým omylem („Moji Češi nestřílejí, raději udávají,“ prohlásil totiž), vymýšlel, jak zbavit svět celého jednoho národa, ačkoli se jeho dědeček jmenoval Isidor Süss.

Podobné jevy, ilustrující ono biblické rčení o těch, kdo vidí snítko v oku druhého a trám v oku vlastním nevidí, (Matouš, 7.3) jsou bohužel obvyklé v každé době. Když takhle koncem týdne zavítáme třeba do jedné nejmenované západočeské metropole na jednu nejmenovanou západočeskou univerzitu, co nenajdeme na její právnické fakultě?

Že by rozhorleného studenta Martina P. přijatého v rámci přezkumného řízení s pouhými 14 body, který se nechal jmenovat do vysmívané akční komise a vybral jako krajně podezřelou adeptku na odebrání všeho možného, třeba i diplomu, absolventku přijatou v přezkumném řízení s pouhými (ta hrůza!) čtrnácti body?

Nebo náměstka všemožných ministrů či ministryň, toho času onoho spravedlnostního, který tak pěkně psal absolventům doktorského studia, že jim odebere jejich vydřené tituly, protože studovali příliš dlouho (namísto standardních tří, maximálně čtyř, let totiž studovali předlouhých 4,5 roku), čímž se navíc hrubě zpronevěřili svému akademickému slibu studenta v doktorském studijním programu (srov. např. univerzitní č.j. R-462–1O a řadu dalších) a projevili se tudíž jako zvlášť podezřelí rychlostudenti?

Když se podíváme na životopis, který pan pisatel sám zveřejnil na stránkách vlastní advokátní kanceláře, píše v něm, že studoval v doktorském studijním programu v letech 2000 až 2005.

Já samozřejmě neumím tak dobře počítat jako někteří, dokonce mi většinou ani nevychází, že pět děleno dvěma je šest (zatímco podle pana všenáměstka pětičlenná komise usnášení schopná polovinou svých členů se může usnášet, je-li přítomno šest jejích členů, srov. univerzitní č.j. R-373–10 nebo třeba R-377–10). Ale i na první pohled se mi zdá, jako kdyby od roku 2000 do roku 2005 uplynulo nějak víc než tři, maximálně čtyři, roky.

Nejhorší ze všeho ovšem nebyli na právech na rozdíl od cimrmanovských děl trpaslíci, ale všelijací rychlostudenti, kteří studovali kratší dobu, nežli standardních pět let.

Což o to, podle vlastního životopisu pan náměstek sice práva studoval od roku 1995 do roku 2000, ale v letech 1996 až 1998 si k tomu přidal i sociologii (studoval tudíž dvě vysoké školy naráz a podle vlastního receptu na odhalování rychlostudentů tím pádem věnoval každé z nich jen polovinu předepsaného času).

Takže ejhle, konečně tu máme někoho, kdo se k rychlostudenství veřejně a dobrovolně přiznal! Díky, pane náměstku.

Pan náměstek ovšem mezi psaním odebíračských dopisů taky pil kafe s akreditační paní šéfovou a při té příležitosti se podřekl, že kauzu převzetí právnické fakulty se šéfem (dnešním ministrem) a jeho blízkými připravovali už dva roky.

Proč by to dělali?

Odpověď hledejte v dalším podřeknutí.

V Táborském deníku informujícím o jeho rezignaci na členství v obecním zastupitelstvu („Nejvyšší zastupitel podal rezignaci“) totiž na otázku, zda má nějaké nové profesní plány pan náměstek odpověděl (cituji):

„S profesorem Eliášem a několika dalšími bývalými pedagogy plzeňské právnické fakulty připravujeme také vznik zcela nové právnické fakulty, která by měla být první soukromou právnickou fakultou v republice…“

Potom samozřejmě stojí za to zakousnout si nějakou tu budoucí konkurenci, třeba plzeňská práva, že?

Ale vše je odpuštěno, hlavně, že už víme, jak to bude. Pedagogové v Olomouci i jinde se díky Táborskému deníku mohou přestat budit ze spaní děsem, že k nim novopečenci opravdu zavítají.

« Zpět