Druhé zamyšlení, aneb kroutíme

Každý, kdo se kdy dotkl klávesnice, ví, že když je hra opravdu blbá, nepomůže ani sebemasivnější reklama. Navíc i celkem dobrá hra se časem omrzí, a tak se nedivte, že si děti rychle přestaly hrát na děkany.

Hra patříci spíše do kategorie blbých spočívala v tom, že počkáte, až kolem Vás bude co nejvíc lidí a potom uprostřed rozhovoru zalezete pod skříň s komentářem, že tam hledáte rigorozní práci, která tam není a nikdy nebyla. Měl jsem občas jako člen bývalého fakultního vedení různé připomínky k archivaci, ale musím prohlásit, že nikdy jsme nearchivovali způsobem: rigorozní práce pod světlou skříň vlevo, protokoly pod světlou skříň vpravo.

Ostatně novopečení hráči to tak taky nedělali (jak totiž informoval např. 3.12.2009 Blesk.cz a třeba i server IHned, radši různé listiny hbitě skartovali, aby pak mohli fundovaně poukazovat, že možná i chybí, a složitě dovozovat jejich obsah ze svých notýsků, do nichž si preventivně zaznamenávali, kdy šli před deseti lety na WC, ba i z něj). Hra na děkany chvíli ta jednodušší dítka, jejichž intelektuální ambice uspokojí válení po zemi, uspokojovala (nemusela při válení v prachu zlostně kopat nohama a naopak se z pod skříní mohla tvářit nabubřele a velkopansky), hra na úředníky ovšem už zdaleka tak nezaujala.

Její podivná pravidla jsou ostatně intelektuálně mnohem nenáročnější, stačí, když stojíte na schodech, a to na libovolném schodě libovolného schodiště a s hrdě vysunutým pyskem povykujete cosi na téma: A just!, A natruc!, a stejně to uděláme! a podobné zaťaté nesmysly. Jak ovšem sami vidíte, variací není mnoho. Hra má jediné pravidlo: hráč, vydávající se za úředníka, má vždy pravdu, a rychle se omrzela mimo jiné i proto, že na úředníka si hrály stále tytéž osoby, které hrály hlavní role už v předcházejícím (neúspěšném) pokusu zaujmout. To byla hra na komisi, která ovšem svou jednoduchostí předčila zatím všechno, co děti kdy viděly. Komisař stojí či sedí na libovolném místě a povykuje: Já jsem studoval dobře, heč. Jediný, heč!, případně přitom mává jakýmisi papíry, které pro ten účel vyrobil či použil.

Hra na úředníky, nad kterou každý normální právník jen nechápavě kroutí hlavou, ovšem přinesla do právnické obce celou řadu netušených novinek. Stále více právníků se zdraví donedávna ještě neznámým pozdravem: Taky kroutíš?, na který se odpovídá (pokud nechcete být považováni za vola) zásadně kladně (kroutíme, kroutíme). Až počínání novopečenců upadne do zaslouženého zapomnění (příští týden, nebo až ten další?) budou třeba jednou vědci antropologové usilovně pátrat po původu tohoto prapodivného pozdravu (a nejspíš marně, protože taková zhovadilost, jako že by učitel učil podle správního řádu, hned tak někoho nenapadne).

Recyklování původní, hodně dobré myšlenky etické komise je proto nebývalým osvěžením, průvanem, který by konečně mohl odvát zatuchlý pach novopečenské provenience. Doufejme jen, že se v její zatím utajené sestavě neobjeví podobné zvláštní prvky jako v akčně-kontrolní komisi z října loňského roku. V té nynější studijní proděkan a dva další absolventi plzeňských práv nepodjatě a jistě maximálně objektivně, transparentně a korektně zkontrolovali svá vlastní studia, jakož i studia svých spolužáků, zatímco pečlivě vybraní studenti magisterského studia kontrolovali doktorské (tedy o dva stupně vyšší) studium svých učitelů (to se naposledy praktikovalo krátce po roce 1948, ale ani tehdy se to prý nijak zvlášť neosvědčilo), zatímco komisi kralovala dáma, která podle tvrzení předem vybraných adresátů dopisových bomb hnojůvek jim leccos z toho, co se jim teď halasně vytýká, osobně povolila.

Problém je samozřejmě s členy. Kdo se stane členem komise, bude muset aspoň někdy komunikovat s novopečenci, což je pro řadu excelentních právníků a dalších slušných lidí jen obtížně přijatelné. Věřme aspoň, že nám do etické komise nestrčí nikoho s krycím jménem z časů bývalé státní bezpečnosti, ať už by to byl nějaký agent Vilém nebo někdo s krycím jménem poetičtějším či naopak podstatně prozaičtějším.

Problém bude taky se zadáním. Otázky, které se opravdu vnucují, například: Je opravdu etické (nepravdivě) udat kolegy v nesporně vyšším zájmu vlastní kariéry?, tam, obávám se poněkud, asi nebudou.

« Zpět