Druhý pokus?

Studenti a učitelé plzeňských práv jsou ve své bílé revoluci vzácně semknuti, a protože světlo v tmách nevynikne bez oné tmy, dobro nevynikne bez zla, pravda bez lži a věrnost bez zrady, ani tak moc nevadí, že pět z nich se vydalo cestou protekce a zrady v nostalgickém smutku za časy, kdy dostávali dvacetitisícová stipendia za lichocení děkanovi, nebo kdy si naopak mohli připíjet na zmar své fakulty s paní komisní a vymýšlet, čím by školu ještě pomluvili, a přitom si platit svého učitele jako právního zástupce, toho, kterého jistě náhodou, transparentně a protikorupčně prosadili za předsedu volební komise, když s láskou a za peníze volili pana ministra děkanem (Euro.cz, do jisté míry i Novinky.cz). Pět je naštěstí hanebně málo, normalizátoři a prospěcháři představují jenom asi čtvrt procenta plzeňských studentů.

V září 2009 (23.9.) „zástupci studentů,“ což byl už tehdy osamělý pseudostudent bez zkoušek, zápočtů, vědomostí a kamarádů Martin M., upozornili, že na škole chybí desítky disertací, mimo jiné významných politiků. Pan rektor sice nesměle kontroval, že na fakultě žádní politici, dokonce ani bezvýznamní, disertaci nepsali (pan ministr nespravedlnosti spadající do této kategorie, nedospěl ve svém studiu tak daleko, a nakonec radši někdy v roce 2010 přešel do Prahy), a že disertace se záhy našly, dokonce překvapivě v knihovně. Pan „zástupci studentů“ ovšem popíral, že by byl takový pitomec, aby přehlédl třicet prací, a i když studenti už tehdy soudili, že ano, nějakou dobu mu to vydrželo. Ačkoli kromě nespravedlnostního ministra nestudoval v doktorském studiu žádný politik, paní šéfová se dala 9.října slyšet, že školu nejspíš řídí mafie ovládající politiky. 11.října potom oznámila, že někteří na škole studovali rychleji (asi 400 studentů), než měli. Protože však do 23.října 2009 univerzita zkontrolovala asi 500 z oněch čtyř stovek a nenašla žádná pochybení (jak se téhož dne psalo v novinách), zatímco renomovaní autoři psali o tom, že namísto vyšetřování paní šéfová nesmyslně blábolí (srov. článek „Plzeňské třeštění“), ač nerada se posléze vydala na kontrolu plzeňských práv, kam dorazila po vyčerpávající cestě 31.října. Teprve poté, co byla sestavena komise zčásti z oněch stipendistů, kterým pan ministr nadělil dvacetitisíce z čisté lásky a vůbec ne proto, že ho volili, a učitelů, kteří zasedli uvolněné židle, aby transparentně, korektně a nezaujatě zkontrolovali své vlastní studium, našlo se devět nešťastníků, kteří pochybili. Z nich několik se ovšem vlastně nenašlo: po deseti či dvanácti letech fakulta nezjistila, kde bydlí a nemohla je tudíž vyzvat, aby doložili údajně chybějící diplomky (což pan ministr navzdory mediálním výzvám, např.: „Děkane Pospíšile, proč tajíte svou rigorózní práci?“ neudělal taky, ale on byl přece reformně protikorupční, tak nemusel). Další, pokud vím, své údajně chybějící práce obratem doložili. Další dva prý opsali bakalářskou nebo disertační práci, což bylo v mezidobí zjištěno na spoustě jiných škol taky.

Každopádně jich za patnáct let bylo devět zhruba ze sedmi a půl tisíce, a to i když pomineme, že jejich pochybení zjistila komise, která předem ohlašovala stovky strašlivých pochybení a jejíž členové kontrolovali sami sebe. Devět ze sedmi a půl tisíce je celkem 0,12%

Tedy šlo o stejnou situaci, jako kdyby dnes své spolužáky a svou školu zradili jen dva (2,08) studenti.

Politologie učí mimo jiné, že sice odpornou, leč celkem efektivní metodou vládnutí je pomlouvat své předchůdce. Zdá se, že to občas pochytí i ti, kdož mají s politologií společného jen to, že renomovaní politologové upozorňují na jejich nevalné kvality (například profesor Tomský v opakovaně citovaném článku: „Dvořákové kape na maják“).

Proto připomínám minulost. Univerzita se s ní vypořádala ve své ročence z podzimu 2011 (str. 99), kde stojí, že v roce 2009 byly hrubě porušeny univerzitní etické normy tím, že někteří pedagogové své kolegy mediálně pomluvili.

Většina dnešních skvělých studentů plzeňských práv v roce 2009 na fakultě nebyla. Tehdejší dění znají právě jen z opakovaných pomluv, legend a zkazek.

Proto připomínám minulost. Protože co Tě nezabije, to Tě posílí. Ale co Tě nezabije, to se pokusí znovu.

« Zpět