Důvody diskontinuity?

Zeleň je kypí pod neustávajícím žárem slunečních paprsků, jež zaplavují zemi,

a to zcela bez ohledu na to, že nám byl prorokován extrémně chladný a deštivý víkend, a zatímco se upoceně hřejeme ve sluneční záplavě, poznáváme, že koncepce nového občanského zákoníku se narodila právě v takovém horkém, ba přímo žhavém dni.

Ano, právě v takovém rozžhaveném dni se zrodila idea naprosté diskontinuity s minulou úpravou. Vždyť podle § 1027 nového občanského zákoníku může soud po zjištění stanoviska stavebního úřadu uložit vlastníkovi pozemku povinnost pozemek oplotit, zatímco podle dávno překonané, zavržené, nekvalitní a k zapomnění odsouzené úpravy v § 127 odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964 nešťastný soud mohl leda tak po zjištění stanoviska stavebního úřadu rozhodnout, že vlastník pozemku je povinen jej oplotit.

Zásadní, ba přímo nebetyčný rozdíl netřeba komentovat, neboť ho každý vidí jistě hned na první pohled a zásadní diskontinuita je evidentní.

Nový zákoník navíc nepřeje ani lenosti a nějakému povalování: podle stavebního zákona č. 183/2006 Sb. k postavení plotu nepotřebujete ani stavební povolení a dokonce ani ohlášení stavebnímu úřadu (§ 103 odst. 1 písm. d), ale soud si musí k rozhodnutí o povinnosti něco oplotit vyžádat stanovisko stavebního úřadu (úředník sice sdělí, že podle platné úpravy není oprávněn o plotu nijak rozhodovat, ale aspoň to musí napsat a zbytečně se nefláká).

Navíc nový občanský zákoník silně brojí proti kumulaci moci a funkcí v rukou jediné osoby: proto taky zcela logicky členskou schůzi svolává podle jeho § 222 odst. 2 svolavatel, zatímco listinu přítomných podle § 223 ověřuje jenom svolatel (ledaže by snad šlo o chybu?).

Všichni snad také už dávno víme, že nový občanský zákoník nám daroval i dosud nebývalé svobody.

Proto se například smlouva, k jejímuž uzavření byl někdo donucen hrozbou fyzického nebo jiného násilí, považuje za platnou (jak s nezměrnou moudrostí stanoví § 587 odst. 1 občanského zákoníku).

Za dřívějších temných časů byly všechny smlouvy, které jste uzavřeli s pistolí na spánku, případně s nožem na některé tepně, automaticky absolutně neplatné. Sami vidíte, v jak nesvobodných časech jsme ještě nedávno žili!

Zato dnes si s nožem na krku můžeme říci, že se nám to vlastně líbí, a smlouva pěkně zůstane platná, anebo prostě, klidně a hlavně svobodně násilníkovi sdělíme, že smlouvu, ke které nás hrozbou násilí nutí, považujeme za neplatnou. Prostě si můžeme svobodně vybrat, přičemž předem nejsou nijak omezováni ani masochisté, ani zbabělci (kteří neplatnost smlouvy ze svobodného strachu nebudou namítat).

Něco jiného je samozřejmě ta odpudivá totalitní rovnost, což je výraz, jemuž se v občanském zákoníku podařilo až na pár nepodstatných výjimek vyhnout).

Třeba když věřitelé na úhradu svých pohledávek převezmou dlužníkův dům (slovy zákona převezmou likvidovanou podstatu), a chtějí se dívat z okna nebo chodit po schodech, je k tomu zapotřebí souhlasu všech věřitelů. V době od smrti zůstavitele do rozhodnutí soudu o dědictví se musí i všichni dědicové dohodnout, jestli se některý z nich smí dívat z okna domu, který je předmětem dědění, nebo v něm sedět na podlaze, nemluvě už o tom, že stejnou dohodu všech vyžaduje třeba i vytření podlahy.

Neboť podle § 1238 odst. 1 občanského zákoníku přece není-li ujednáno něco jiného, vyžaduje se k (jakémukoli) výkonu vlastnických práv a k nakládání se společnou věcí jednomyslné rozhodnutí všech zúčastněných.

Zatímco v rámci odmítnutí veškeré tmářské rovnosti například takoví spoluvlastníci podle § 1128 odst. 1 občanského zákoníku o běžné správě společné věci klidně rozhodují prostou většinou hlasů.

Sami vidíte, že je docela jasné, že ideje a koncepce nového kodexu se zrodily ve skutečně pořádně rozžhaveném dni. Neboť horkem, jak známo, měkne mozek.

« Zpět