Elegie nebo ódy

Někdy je opravdu těžké poznat od sebe žalozpěv a chvalozpěv.

Nezasvěcenému čtenáři se totiž naše úvahy mohou opravdu jevit jako elegie, žalozpěvy, nad akutním nedostatkem práva a spravedlnosti. Studentka, které si neobyčejně vážím, si dnes povzdechla, že se učí, jak to všechno má být, přičemž v praxi zažívá dnes a denně, že to tak není. Povzdechla si nad tím, že je přísní examinátoři nutí do podrobna znát kdejakou lhůtu, zatímco si pan ministr školství vrchnostensky (či snad velkopansky?) zruší pravomocné rozhodnutí svého předchůdce bez ohledu na to, že uplynuly zákonné lhůty, ve kterých to případně mohl udělat, a to vše snad jen proto, aby trochu vylepšil ego jedné notorické předsedkyně, poněkud pošramocené všeobecným posměchem.

I když nutno přiznat, že počínání paní notorické předsedkyně (či chcete-li, paní permanentní předsedkyně) skutečně nemá v moderním právním státě obdoby, musíme si přece uvědomit, že přece jde o čelnou marxistku (jak nám v Lidových novinách řekl i pan premiér), rozhodující kupodivu nejen podle svých pocitů a známostí (jak nám opět řekl pan premiér v týchž novinách), ale také podle veřejného zájmu (jímž jsou ovšem podle jejího psaní nejvyššímu státnímu zástupci z 19. března letošního roku právě „pocity členů komise“).

Coby čelná marxistka samozřejmě při realizaci rozhodování podle svých pocitů a známostí, případně podle vlastního veřejného zájmu, plně respektuje marx-leninské principy, ať již vyjádřené nezapomenutelným Leninem (komise nevyšetřuje, komise zneškodňuje, jaké je jeho vzdělání, to určuje vinu obviněného) či jejích pozdějších velkých vzorů, jako byl Augustin (posléze Gustáv) Husák (co klade odpor, musí být rozdrceno, ať to stojí, co to stojí), případně pan Jakeš (zákon musí jít stranou a musíme rozhodovat podle politických zájmů)

Počínání dotyčné notorické dámy nemá samozřejmě v právním státě obdoby, ale v jiných, lepších státech, založených na skvělé ideologii marxismu, jich samozřejmě má celou spoustu.

Už jsme tu citovali, jak se nebozí studenti za pomoci všelijakých vesměs geniálních opatření museli bránit zlým, sveřepým kantorům, z nichž ti nejblbější se bezpečně poznají podle toho, že chtějí co nejvíce studentů ze školy vyštvat, přičemž to kupodivu nebylo napsáno o panu notorickém exministrovi a jeho bývalých proděkanech. Napsal to přece onen pisatel, jehož vyhodili ze všech prací, jež tak skvěle uměl, protože „kazil mladou generaci recesí“ (řeč jde tentokrát o autorovi díla Škola, základ života, Jaroslavu Žákovi).

Do elegického tónu ovšem musíme přimíchat prvky obdivné ódy.

Vždyť právě ti, jež jsme svého času označovali jako novopečence, ukázali neuvěřitelné nadání ke zcela nečekaným činnostem, jimž by se nyní, když byli konečně vykopnuti ze všech míst, kde jim to tak zoufale nešlo, mohli velmi úspěšně živit.

Nabízí se například podomní prodej.

Tím, jak kdekomu vnucovali své nepravdy a pseudopravdy, ukázali, že zjevně umí prodávat něco, co sami nemají, každému, kdo to nepotřebuje, takže by z nich museli být podomní prodejci stejně neskutečně úspěšní, jako byli neskutečně neúspěšní ve všem ostatním.

Anebo by z nich mohli být skvělí profesionální sportovci.

Jen se podívejte na pana notorického exministra, paní notorickou předsedkyni, případně některé jejich přikyvovače, a téměř slyšíme fanfáry a vidíme jejich neuvěřitelné sportovní výkony.

Mnohokrát jsme tu připomínali, že přece dokázali dát bez jediného tahu nemilosrdný mat, a ještě sami sobě. Jak jsme taky už psali: lidem se prostě občas zdají noční můry, ale nočním můrám se určitě zdá o notorických exministrech a neméně notorických předsedkyních.

« Zpět