Emily

Kterási z osob, jež kdysi nakrátko ovládly plzeňská práva, se prý dala slyšet, že dnes už bývalý pan děkan se ztratil v lesích proto, že neunesl pocit viny z toho, jak uškodil fakultě, kterou řídil. Aniž bych cokoli věděl o pocitech pana děkana, nějak se mi to nezdá.

Je sice pravda, že bývalí novopečenci soustavně obsáhle hovoří o věcech, o nichž nemají ani nejmenší tušení. S ohledem na množství témat, o nichž nemají ani nejmenší tušení, mají ovšem nebývalé možnosti při výběru témat: mohou si totiž vybrat prakticky cokoli. Poměrně zvláštní ostatně je, že při svých často skutečně obsáhlých projevech si dokonce ještě nikdy nevybrali některé z témat, o nichž by něco věděli či přinejmenším tušili (snad, že nic takového ani neexistuje, nebo snad, že to pro svou nepatrnost je jen obtížně k nalezení?). Pokud budete mít dostatečnou zálibu v sebetrýznění, vzpomenete si na některá témata (obecně: právo, řízení školy, mezilidské vztahy a další), jež pečlivě vybrali z bezedné zásobárny toho, o čem nic nebo skoro nic neví, a o čem k národu fundovaně a hlavně často hovořili.

Když dnes smutníme za panem prezidentem, určitě si připomeneme i to, jak bojoval proti osobám, zásobujícím národ bezobsažnými a bezduchými bláboly o čemkoli (stejně nevěděli nic o ničem, tudíž mohli klidně hovořit o všem), takže absurdní drama se díky nim měnilo v realistické, protože jejich počínání bylo ještě absurdnější, nežli mohl dramatik vymyslet.

Pokud bychom však například zkusili vycházet z předpokladu, že situace je tentokrát jiná, a že bývalí plzeňští novopečenci pro změnu promluvili o něčem, o čem aspoň malinko vědí, nemilosrdná praxe by nám opět ukázala, že to tak není.

Pokud by totiž opravdu věděli, co je to pocit viny (který skutečně může provinilce zlomit na těle i na duchu a dokonce ho vyhnat do pustin obrazně, ale i doslova), nemohli by sami už nikdy z lesů vylézt (pocitem viny z toho, jak uškodili fakultě, kterou naštěstí velice krátce řídili), ale naopak by strávili zbytek života louskáním kobylek v zasloužené roli lesních poustevníků.

Už jsem se zmiňoval o tom, že podle pověstí hejkalové, neboli hlasité příšery, nelidské bytosti strašící lidi nesrozumitelnými, ale děsivými zvuky, byli nejsilněji zastoupeni na Plzeňsku (například na jižní Moravě jich bylo prý jen maličko, snad jen jeden opuštěný, a ještě byli oslabeni dřívější spoluprací se StB pod různými máchovskými krycími jmény, jako třeba Vilém).

Pokud by novopečenci věděli, co je pocit viny, byli bychom zřejmě svědky náhlého vyhynutí městských hejkalů (neboť pocit viny by je vyhnal do lesů a bažin tak temných, jako jejich mysl).

My, jak se zdá, jsme svědky jevů a procesů právě opačných. Od neúspěšného řízení původně renomované fakulty se přechází k ještě neúspěšnějšímu řízení státních úřadů (a nikdo neprchá do hlubokého, temného lesa).

Nutno ovšem hluboko smeknout klobouk, pokud ho máme, nebo uctivě sklonit hlavu, pokud kloboukem nedisponujeme. Přesněji řečeno, zatím musíme sklopit hlavu, pokud nedisponujeme kloboukem hmotným. Protože nový občanský zákoník nám přinese vedle věcí hmotných i věci nehmotné, budeme ve světlé budoucnosti moci uctivě smekat nehmotný klobouk, neboli ideu klobouku (což má řadu výhod, ideu klobouku, neboli nehmotný klobouk, Vám například tak snadno neodnese vítr).

Neboť musíme uznat, že počínání bývalých novopečenců je hodno oslavy provedené básnickým perem, tak, jako u všech kladných, pozitivních (nikoli HIV, ale jaksi obecně), transparentních a korektních hrdinů.

Zarazilo mne, že se ještě nenašel básník, který by vytesal novopečenské skutky do nehmotné skály a postavil jim tak pomník tvrdší nejen kamene, ale možná i jejich hlav.

A vidíte, našel.

Dokonce našla, a už pěkně dávno. A nebyl to žádný tuzemák, ale dokonce slavná americká básnířka Emily Dickinsonová.

Ačkoli osamělá poetka nebyla profesionální věštkyní, musíte uznat, když se pozorně zadíváte například na pana ministra oné podle novin kmotrovské spravedlnosti (či podle pana Okamury na ministra nespravedlnosti), případně na umělce, který tak vzletně přeložil ze starobylé němčiny do ještě starší češtiny rakouský občanský zákoník, podstatně starší, než celá Emily Dickinsonová, že básnířka jako kdyby viděla do budoucnosti (své, zatímco do přítomnosti k naší škodě naší).

Rozhodně tedy vystihla budoucnost daleko lépe, než nejmenovaná paní komisní šéfová vystihla ve svých ďábelských proroctvích minulost, se kterou se poté, co ji do detailu popsala, rozhodla dokonce i seznámit. Prostě, abych byl stručný, básnířka Emily skvělé novopečenské prezentace dokonale vystihla.

Podoben kvákavé žábě, co pěje svou chloubu v bahně, napsala totiž před necelými dvěma staletími básnířka Emily Dickinsonová, když chtěla (což se jí, jak jste si právě přečetli, povedlo) výstižně popsat lidi usilující, řečeno moderně, o vlastní sebeprezentaci.

« Zpět