Eskalátor

Je to docela pěkné, když člověk není šeredná ježibaba, jež v patřičném opojení zpravidla kvašenými nápoji věští nejrůznější korupční a jiné pohromy, jež neprodleně zachvátí naši zemi a přilehlý svět, pokud ji všichni nebudou se zatajeným dechem uctívat a nosit jí vše potřebné (zejména další kvašené nápoje, ale třeba i informace). A my budoucnost známe, a přitom ani nemusíme být ohavnými, pomlouvačnými a jen zřídka střízlivými jedubabami.

Noviny (konkrétně tuším novinky) totiž přinesly překvapivou, ba šokující zprávu, že pan ministr oné podle novin kmotrovské spravedlnosti přemýšlí (a čte, o závěrech své rozkladové komise), a že mu to bude trvat několik dní.

Protože je to taky nejmíň deset stránek, tak by se to možná mohlo protáhnout i na pár týdnů. My, kdo s ním máme (smutnou) zkušenost, teď tušíme, že se v příštích dnech i týdnech, bude na titulních stránkách objevovat horká novinka, že pan ministr stále ještě čte a přemýšlí. Což můžeme předpokládat i bez věšteb ohavné stařeny.

Pan ministr školství v minulém týdnu představil svou představu reformy školství, jež mimo jiné počítá s nahrazením skvělé a úžasné Akreditační komise, která umí za pouhé a ještě necelé tři minuty posoudit vyčerpávajícím způsobem kteroukoli školu a kterýkoli studijní program, a to i předem (ještě dřív, než dorazí na kontrolu a dostane vůbec nějaké materiály), podivnou byrokratickou Národní akreditační agenturou, jejíž šéfové prý navíc nebudou vybíráni podle toho, jak dobře umí rusky, ale podle odbornosti. A ze všech stran se na něj nově valí kritika za kdeco, co kdy v životě udělal, ba i neudělal. Co můžeme předpokládat i bez věšteb opilé či jinak rozdováděné stařeny?

No přece, že kritika bude houstnout a houstnout, aby si pan ministr uvědomil, že Akreditační komise je přece nedotknutelná. Což opět můžeme předpokládat téměř s jistotou, aniž bychom se museli hrabat v zašlých proroctvích zmíněné ohyzdné stařeny (protože jsem vlastenec, neměl jsem samozřejmě na mysli žádnou zahraniční čarodějnici, ale ježibabu čistě národní provenience, tedy, jak jste určitě poznali, pražskou Sibylu).

Občas taky probleskne zprávička, že někteří nezodpovědní poslanci se snaží ze tří tisíc paragrafů návrhu občanského zákoníku odstranit největší, hm, nesprávnosti (protože jsou ty, hm, největší nesprávnosti obsaženy ve více než třech tisících paragrafů, musí to být práce skutečně sisyfovská, česky řečeno strašná).

Čímž kazí radost všem, kteří se už tak těšili na návrat do starých, zlatých, středověkých časů nebo prostě tak daleko do radostné minulosti, jak jen to půjde.

Taky se přece jako malé děti nadšeně těšíte, až budete jezdit po blaženě skřípajících, ač trošku nahnilých dřevěných eskalátorech, poháněných složitým systémem kladek a pokud možno parním strojem? Taková nejspíš světlá (tedy podle toho, jak budou příslušné fošny natřeny), ale určitě dřevěná a časem nahnilá budoucnost nás zřejmě postupně čeká.

Hlavním důvodem, proč nám pan ministr oné podle novin kmotrovské spravedlnosti hodlá nadělit pozdně feudální občanský zákoník, je přece smutný fakt, že ten nynější je stěží padesátiletý (kam se tudíž hrabe na dvěstě a mnohdy i mnohem více let některých paragrafů, které nám navrhuje) a že tudíž pochází z totalitních časů (co na tom, že v něm za dvacet porevolučních let nezbyl kámen na kameni a z původních paragrafů po řadě velkých novel jen skutečně malá hrstka).

To je samozřejmě stejná pravda, jako že máme totalitní metro a musíme ho tedy určitě nahradit novým, pokud možno středověkým. A pochopitelně taky eskalátory, protože řada z nich je taky ještě totalitní, takže je třeba se vrátit ke staré dobré tradici nejen c.k. zákoníku (jde o básnickou licenci, vzor nynějšího zákoníku je totiž podstatně starší nežli c.k. monarchie, protože c. a k. bylo označení pro dvojitou monarchii rakousko-uherskou, vzniklou až roku 1867), ale i k c.k. dřevěným jezdícím schodům. Drobný problém může být v tom, že za habsburské monarchie v Praze eskalátory kupodivu ještě neměli a přišli s nimi až posléze, s tím si však naši novátoři cestou zpět do moderní minulosti snadno poradí.

Uvažme, jakou úsporu by mohly vykazovat čisticí stroje sestrojené po vzoru bývalých plzeňských novopečenců.

Šlo by o zcela jednoduché, prosté mechanismy nezatížené pamětí a podobnými nesmysly, které by buď samy dojely anebo by je někdo dovlekl na špinavé místo a strojek by bez dalšího vyplivl, rozsvítil či měl trvale nadepsané heslo: Vyčištěno. Téměř nulová energetická náročnost a efektivnost přitom úplně stejná jako u novopečenských čističů (plzeňské právnické fakulty, ať již šlo o kliky, sanitární techniku či podobné vymožeností, na zmíněné fakultě se nalézající).

Stejně by to mohlo být i s reformami. Stejný zcela jednoduchý mechanismus by mohl přece nést nápis: zreformováno. Právě takhle konec konců plzeňští novopečenci svého času reformovali plzeňská práva. Vyhlásili, že je třeba reforem (jakých, to si laskavý čtenář, posluchač a divák domyslí podle svého, aby byl každý spokojen) a neprodleně oznámili: reformováno, neboli, reformy provedeny (jaké, to si laskavý čtenář, posluchač a divák domyslí podle svého, aby byl každý spokojen). Zádrhel nastal v tom, když podle jakéhosi pitomého zákona o střetu zájmů, který nestačil zrušit či vhodně ignorovat, musel pan mediální ministr školu opustit.

Plakat nad tím, že po jeho odchodu určitě nebudou reformy dokončeny a přitom tvrdit, že pan ministr nikdy neodchází od nekončeného díla, ale naopak vše vyřídil a stihl, jak je jeho zvykem, je však hodno virtuoza.

« Zpět