Etická středa

Máme spousty všelijakých dnů, Modré pondělí, Šedivé úterý, ale třeba i Kýchavou neděli (což je třetí postní neděle před Velikonocemi), Zelený čtvrtek (kdy se tluče paličkou do moždíře, aby hluk vyhnal z chatrče bodavý hmyz, což musí být obzvlášť působivé, protože hmyz nemá uši), máme středu Popeleční nebo středu Škaredou (někdy též Sazometnou) a teď budeme mít nově i středu Etickou.

Neboť se sejde komise, kterou pro řešení etických otázek spojených s tzv. kauzou plzeňských práv svolal pan rektor. Jedna nejmenovaná skvělá kolegyně mi v této souvislosti (bohužel bez čísla jednacího) napsala, že zřízení etické komise je sice zajímavý počin, ale velmi, velmi nedůsledný. Ještě totiž zbývá po vzoru inspirativního roku 1948 zřídit v místě bydliště absolventů příslušné akční výbory, jistě vhodné k účinnějšímu vyakčnění, které po dvaašedesáti letech přišlo nečekaně znovu do módy.

Podle novopečeného vedení se bývalí studenti provinili v mnoha nečekaných směrech, například tím, že byl bordel v univerzitní knihovně (ti, kdo do této knihovny pro jistotu ani nepáchli, jistě aspoň doma záludně čarovali ve velkém stylu: čáry máry odporné, ať je bordel v knihovně!). Od komise má být nyní slyšet, kromě běžných zvuků provázejících lidskou existenci, zda bývalé vedení ty taky dnes už bývalé studenty, proti nimž nyní novopečenské vedení vede svou prapodivnou křížovou výpravu, nějak nepoškodilo. Dostávám tak pochopitelně v prvé řadě početné maily od bývalých studentů (za něž opravdu upřímně děkuji a jichž si opravdu upřímně vážím), že zcela nedostatečné zadání komise je třeba neprodleně rozšířit na otázku, zda nové vedení nepoškodilo (nejen) bývalé studenty, a promptně je třeba odpovědět na ni kladně.

V souvislosti s tím jsme se opět dozvěděli mnohá zcela nečekaná moudra, jimiž rádoby odborníci na právo (zejména na správní právo) pana rektora hojně zásobují a ohromují (nejen jeho). Například mu za ubohou tisícovku na hodinu prozradili, že naštěstí žádné správní lhůty nejsou, proto není třeba tlačit na pilu (neboli na termíny, jak se pravilo v pátečních Parlamentních listech).

Pokud se na věc nevztahuje, a tedy nedá použít správní řád, pak je to samozřejmě naprostá pravda (konec konců, i zákon o vysokých školách výslovně říká ve svém do zblbnutí opakovaném § 68 odst. 1, že na studium se správní řád nevztahuje). Podle novopečenců však je naopak naléhavá potřeba správní řád použít. Jenže asi nějaký jiný, než jaký známe my obyčejní smrtelníci. V tom, se kterým se musíme trápit my (tedy v zákoně č. 500/2004 Sb.), lze totiž dokonce i bez sestavení početného pátracího týmu objevit § 71, podle jehož prvního odstavce je nutno rozhodnout bez zbytečného odkladu, a nelze-li rozhodnout bezodkladně, je pro změnu podle třetího odstavce nutno rozhodnout do třiceti dnů. My prosťáčci jsme nejspíš neobjevili, že je to určitě zase nějaká geniální šifra. Anebo že je potřeba počítat ve stylu pana exnáměstka (jestliže čtrnáct dnů trvá čtyři měsíce, jak pravil v dopise č.j. R-594–10, pak třicet dnů bude nejspíš trvat osm měsíců, i když u páně exnáměstskovských výpočtů může nakonec vyjít i číslo docela jiné).

Některé dny mají jen jedno pojmenování. I když v takový

den tlučením do moždíře odháníme hnusný bezuchý hmyz, jmenuje se prostě jen Zelený (a ne nějaký Hmyzohnavý) čtvrtek. Škaredá středa se naopak jako den určený mimo jiné k vymetání zanesených komínů nazývá občas i Sazometnou středou. Tak se tiše pomodleme, aby se Etické středě po nějaké době neříkalo nějak jako Násokorodá (protože násoka je staročesky pomluva, bylo by to v moderní řeči cosi jako pomluvotvorná).

Staročeština nám ostatně odhalí opravdu mnohé v uvažování novopečeného velení. Jejich volání po mohutné nápravě, ba raději mohutných nápravách, zejména minulého vedení, zazní hned o poznání upřímněji, když si dohledáme, že nápravou se rozuměla ve staročeštině poprava.

Málokdo chápe podivnou čističskou mánii (i psychologové poukazují na to, že existují děti, jež by chtěly být kosmonautem, uhlobaronem, nebo třeba i zedníkem, ale dětí, jež touží být metařem, opravdu není mnoho). Jenže i leštičský fanatismus je přece jen o něco málo pochopitelnější, když si v nějakém staročeském slovníčku dohledáme, že cídit, zejména cídit na něco či někoho, znamená kálet, takže ona okřídlená věta: stařec již na vlastní boty cídí, rozhodně neznamená, že by si snad nějaký již nemladý člověk čistil boty (ba právě naopak).

Novopečenci by tedy zřejmě rádi cídili na své chytřejší, úspěšnější atd. spolužáky, jen kdyby to nějak šikovně uměli. Ale pozor, je to prostě tak, když nic neumíš (staročeština je zde ovšem poněkud jadrnější), pleška tě nespasí. Pro takové případy ovšem náš dřívější jazyk opravdu naléhavě doporučuje: prdni v roh (aneb, pokud tomu nerozumíš, drž se raději zpátky).

P.S. Pleškou (někdy též pléškou) se nerozumí lysina rozprostírající se od ucha k uchu, nebo od místa, kde ucho zpravidla bývá, k místu, kde zpravidla bývá druhé, u těch, kdo uši nemají (jako třeba u magistra Kellyho, jenž o mužnou ozdobu své hlavy přišel, zatímco magisterský titul se v oné hrubě neosvícené době prý sebrat nedal), ale drobný peníz (dnešní řečí nejspíše niklák).

« Zpět