Fermatova věta

Nenápadně, ba téměř plíživě, se nám dostává vysvětlení všelijakých minulých dějů.

Tak například právě dnes jedna ze stran vládní koalice vyzvala jednu z velkých opozičních stran k elementární míře vkusu v rámci volební kampaně. „Chápeme, že (ona strana) nemá vlastní politický program, a proto jí nezbývá nic jiného, než negativní pomlouvačná kampaň,“ píše se v prohlášení předsednictev vlastně hned dvou koaličních stran (jež ovšem vystupují společně). A nenápadně, plíživě tady konečně máme vysvětlení všelijakých počinů notorické paní komisní či jejího notorického pana exministra kmotrovské spravedlnosti, či spíše ne (tedy spíše nespravedlnosti).

Potřebujete být znovu jmenována do neodvolatelné akční komise, ve které můžete podle svých pocitů a známostí (jak napsal pan premiér) likvidovat vysoké školy, jejich studenty, učitele a spousty dalších lidí, a přitom o Vás dohromady nikdo nic neví, ba ani netuší, snad kromě některých kolegů (například kolega politolog profesor Tomský napsal o paní komisní pěkný článek „Dvořákové kape na maják“)?

Stačí negativní pomlouvačná kampaň, klidně dočista vymyšlená, a dekret je v kapse. Pak už se může pěkně dál rozhodovat podle pocitů (například podle pocitu nenávisti ke studentům plzeňských práv, kteří jí bezcitně a ukrutně zesměšnili tím, že doslova citovali její hluboké myšlenky a to, pozor, veřejně!), případně podle známostí (i tak nenáviděné škole, jako jsou plzeňská práva, klidně dám akreditaci, když bude zvolen profesor, se kterým se mi dobře sedí a pije, jak poinformoval na You Tube přímo pan exministr nespravedlnosti v monologu „Dohoda s Dvořákovou“), pak už můžete transparentně a protikorupčně rozdávat miliony těm, s nimiž sedíte ve správní radě rozdávající instituce, a vůbec si dělat, co jen se Vám zachce.

Možná, že pan notorický exministr měl už předem připravený reformní plán, jak zreformovat fakultní platy, zejména ten svůj, nebo jak protikorupčně rozdávat dvacetitisícová stipendia ne za to, že ho těch pár studentů volilo, ale z nezištné náklonnosti, ba i lásky. Ale jistota je jistota, a negativní pomlouvačná kampaň je určitě jistější, nežli nějaké protikorupční platby.

Je prostě potřeba vsadit na tradici a na jistotu, tedy na negativní pomlouvačnou kampaň, a hned jde všechno, jako po másle.

Případně se hodí následovat nějaký ten velký vzor.

Vzory notorické paní komisní vidí každý na první pohled. Řešení problému závisí na tom, zda je k dispozici příslušná komise, řekl přece velký Lenin, a taky napsal, že komise nevyšetřuje a nesoudí, ale zneškodňuje. Lež je dobrým nástrojem politického boje, věděl už pan Stalin, zatímco pan Husák informoval, že jakýkoli odpor je třeba rozdrtit, ať to stojí, co to stojí, a pan Jakeš skromně připomínal, že zákon někdy musí jít stranou, když je tu veřejný zájem (my taky už víme z psaní paní komisní z letošního 19. března, že veřejným zájmem jsou její pocity, případně pocity členů její komise, konkrétně těch z nich, kteří tam pracují dobrovolně).

Například u pana notorického (neboli permanentního) náměstka nám ovšem jeho velký vzor zůstával dlouho utajen.

Proč je dva plus tři rovno šesti? Proč je pět děleno dvěma taky šest (jak napsal pod univerzitním č.j. R-373–10, R-377–10 i dalšími)? Přeci protože se to hodí, objevil.

Že důvodem zrušení osvědčení, kterým vysokoškolský diplom stejně není, může být jen porušení zákona? V rozhodnutích o zastavení neexistujícího správního řízení, vedeného ve věci, ve které ho nelze vést (srov. např. univerzitní č.j. R-505–10 a další) nám objasnil, že: Vaše námitka, že ke zrušení vysokoškolského diplomu se vyžaduje porušení zákona a nepostačuje pouhé porušení školního řádu, není důvodná.

Jenže jsme na to konečně kápli. Vzorem pana vždynáměstka byl onen šlechtic z Toulouse ze sedmnáctého století!

Čímž nemyslím, že by se pan náměstek po večerech věnoval svádění Angelik po Peyracově vzoru a že by se snažil upoutat naši pozornost usilovným kulháním.

Krychli nelze rozdělit na dvě krychle, ani čtvrtou mocninu na dvě čtvrté mocniny, a obecně žádnou mocninu na dvě mocniny stejného stupně: objevil jsem úžasný důkaz, na který není na tomto okraji dost místa, napsal toulouský soudce (zase už právník!) a šlechtic Pierre de Fermat na okraj stránky v Diofantově Aritmetice někdy kolem roku 1637, důkaz tohoto tvrzení se však v jeho pozůstalosti nenašel a jeho větu ověřil s využitím supermoderních počítačů teprve prof. Andrew Wiles z Princetonské univerzity v našem tisíciletí.

Třeba někdo za pár set let za pomoci supermoderní výpočetní techniky zjistí, že pět děleno dvěma je opravdu šest. A potom by si pana náměstka konečně někdo začal vážit.

« Zpět