Geniální vedro

Je právě tolik hodin, kolik právě je. Skrze padající večerní temnotu si jistě uvědomujete, že je stěží po poledni.

Teď bychom konečně mohli vzdát skutečně zaslouženou úctu panu náměstkovi (jak známo, vždy a komukoli náměstkovi).

Pohledem na hodinky totiž snadno zjistím, že ukazují 11.30, pardon, už 11.31, ačkoli českého času je 18.30. Jako kdyby tu pan náměstek úspěšně působil se svými skvělými početními kreacemi, podle nichž některé roky mají tisíc dnů (třeba ten, na který pomýšlel pod univerzitním číslem R-377–10, kde napsal, že 126 dnů je sotva desetinka roku), zatímco jiné roky mají zhruba pětadvacetkrát méně (například 43 dnů). Jenže ve skutečnosti jde jen o zcela nenápaditý časový posun, který s panem vždy náměstkem kupodivu nemá vůbec nic společného.

Ba dokonce mne právě napadá, že je vlastně moc dobře, že tady pan náměstek se svými úžasnými počty není.

Nejen proto, že zdejší země se vyznačuje největším počtem lidí s pocitem štěstí na světě.

To by samozřejmě nebylo možné, kdyby tu měli pana vždy (neboli notorického) náměstka, jeho notorického exšéfa, pana exministra kmotrovské spravedlnosti, či dokonce snad onu notorickou paní předsedkyni. Určitě by stačila jen kratičká návštěva jednoho z nich, o koncentraci všech ani nemluvě, a zdejší obyvatelé by měli hned jiné starosti, nežli pociťovat štěstí.

Měl jsem však na mysli, že ono velké štěstí, že tu pan náměstek a jeho následovníci (kteří ho samozřejmě v mnohém překonali, jako třeba notorická paní komisní originálním výpočtem, že 25 profesorů a docentů z plzeňských práv je méně, ba dokonce mnohem méně, nežli 1,5 docenta a profesora, kteří připadají na jeden filozofický studijní program, jemuž ovšem k akreditaci bohatě postačují) nejsou, nemají jen místní obyvatelé, ale právě i sám pan náměstek a jemu podobní.

Protože čas se tu posunuje úplně sám, musel by snad ještě nakonec poskytnout slevu z té už i tak směšné částky (milion či dva), kterou dostal od nejmenované západočeské univerzity na to, aby početně zdůvodnil, proč je třeba považovat za rychlostudenty lidi, kteří studovali v pětiletém oboru pět a více let. Což by bylo sprosté znevážení takového matematického génia, nadto, jak se ukazuje na počínání a hlavně počítání notorické paní komisní, i velmi inspirujícího (či snad nakažlivého)?

Krom toho je tu skoro čtyřicet stupňů (samozřejmě na slunci, ve stínu není víc než pětatřicet), takže Evropanům tu poněkud měkne mozek, a tudíž by ony skvělé výpočty, jež náš národ svého času tak potěšily, mohly být připisovány spíše tomu vedru, nežli genialitě.

« Zpět