Gramofonová

Včerejší tisková konference nám odhalila mnohé vpravdě gramofonové peripetie vývoje pomlouvačného třeštění, ve slabé chvilce většinou slaboduchými či jinak slabými lidmi nazývaného kauzou plzeňských práv. Jak jinak, opět posuďte sami.

Rok 2008: nejmenovaná akreditační komise dospívá k závěru, že na plzeňských právech je sice relativně všechno v pořádku, ale pro jistotu zakazuje přijímat uchazeče do doktorského studia (rozhodnutí bylo později zrušeno pro nezákonnost).

Rok 2009: nejmenovaná akreditační komise dospívá k závěru, že na plzeňských právech není a ani nikdy nebylo v pořádku vůbec nic, a tak zakazuje přijímat uchazeče do doktorského studia (kromě toho se uzavírá gentlemanská dohoda, že fakulta se proti tomu tentokrát nebude nijak bránit a navíc nebude udělovat, cca do května, titul JUDr).

Horká (a to doslova, jen jukněte z okna) současnost (červenec 2010): nejmenovaná akreditační komise dospívá k závěru, že na plzeňských právech je naprosto všechno v naprostém pořádku, ale stále zakazuje přijímat uchazeče do doktorského studia (zatímco gentlemanská dohoda je anulována a titul JUDr. se zase udělovat bude).

Vidíte sami, jak s novátorstvím zaseklého gramofonu je po sebedrobnější odchylce od dřívějšího stavu volen vždy zcela originální, neopakovatelný postup, plně odpovídající konkrétním okolnostem a jejich sebemenší proměně? Člověk by si až ukousl prsty na rukou i nohou samou závistí nad tou nezměrnou fantazií při používání široké, samozřejmě pokaždé zcela jiné, škály opatření reagujících ihned na třeba i nepatrně měnící se stav.

A co nám netušený dar tiskové konference přinesl dál?

Vždycky jsem se považoval za chorobného optimistu. Věřil jsem a dokonce pořád věřím takovým evidentním nesmyslům, jako že skoro (skoro!) všichni lidé jsou slušní a nezáludní, nejsou podrazáci a udavači, neprodají za funkci bratra, sestru, ba ani tchána (Václave, Václave) či spolužáka, a vidíte, realita daleko předčila mé dětsky naivní představy.

Vždycky jsem byl přesvědčen, že na plzeňských právech je celkem všechno v pořádku (na rozdíl od několika svých bývalých kolegů totiž stále zastávám názor, že škola se přece jen, alespoň v některých aspektech, má poněkud odlišovat od tábora nucených prací, a úplně v pořádku je všechno právě jen v takovém lágru, a to ještě nanejvýš první den) a hlasitě jsem upozorňoval na to, co nikdo nechtěl slyšet, natož o tom snad psát, že podjatá, bytostně neobjektivní komise, složená z členů prověřujících své vlastní studium, studium svých příbuzných, no a samozřejmě taky studium svých spolužáků, navíc svými těžce získanými funkcemi, neboli existenčně závislá na tom, že se aspoň nějaké nedostatky zjistí, zoufalým šťouráním vyhrabala jakési pochybnosti u 69 těch, kterým asi komisní členové záviděli nejvíc, což ovšem při více než 7000 absolventech plzeňských práv bylo necelé procento všech. Vidíte, jak truchlivým pesimistou jsem byl, když jsem psal o tom, že při jednoduchých počtech (které ovšem expert najatý za tisícovku na hodinu na psaní sprostých nactiutrhačných dopisů neovládá) cca O,7% pochybností současně znamená 99,3% bezchybných.

Jak už je mým zvykem, zase jsem se ošklivě mýlil a všechno je docela jinak. Abychom znovu využili poučení plynoucích z říše čar a kouzel, Denní věštec (což byly v říši kouzel noviny, psané chorobnou a notorickou lhářkou a manipulátorkou Ritou Holoubkovou) nám přináší nové a nové objevné zprávy: kromě znovuobjevení takových zcela reálných bytostí jako muchlorohých chropotalů v Jižní Anglii píší i o tom, že se v Plzni uvažuje o odebrání nejvýše deseti či patnácti akademických titulů (jedny noviny píší o cca deseti, druhé o nejvýše patnácti titulech).

Jde tedy nejspíš o nějakých deset až patnáct lidí, pokud ovšem nechtějí některému nešťastníkovi vzít titulů hned povícero (třeba šmahem titul inženýra či magistra z nějaké jiné školy, možná i titul nějakého toho mistra ve sportovním klání nebo Miss nějakého stupně?). Obvykle platí, že když někdo někomu něco sebere, pak to sám má (jak lze snadno zjistit, když někomu sebereme peněženku, a pokud přitom nebudeme dostatečně opatrní, budeme toho mít dokonce ještě o něco víc, protože nám vlastník peněženky třeba přidá klackem přes hlavu). Možná, že naši milí zapšklíci chtějí sebrat všelijaké tituly svým bývalým spolužákům, aby konečně věděli, jaké je mít titul (a diplom!) úspěšného přespolního běžce, aniž by se museli ztrapňovat úporným funěním kdesi v oranici, nebo aby si konečně užili onoho skvělého, povznášejícího pocitu Miss, stoupající po květinami zasypaných schůdcích, byť okresního kola, aniž by se přitom museli brouzdat v úředních hodinách po děkanátě v bikinách.

Jejich výkřiky nám ovšem přinášejí procenta skoro tak pěkná jako leckterá Miss, ba možná ještě daleko pěknější. Kdybychom opravdu připustili závažná pochybení (což nepřipouštím!) u patnácti lidí, znamenalo by to, že 99,8% všech absolventů plzeňských práv studovalo bez sebemenší chybičky. Kdybychom vycházeli z deseti, široce by se na nás usmívalo procento ještě hezčí (99,86%).

Zádrhel tu ovšem je, protože všechna tahle čísla do světa vyhlásil expert, který neumí do pěti počítat (a to doslova, protože se domnívá, že komise složená z předsedy, místopředsedy a tří členů je šestičlenná).

Pokračování sice příště (ale ještě dnes).

« Zpět