Hádejte

Kdybychom měli shrnout, začalo to zhruba čtyřmi stovkami na výsost podezřelých lidí, kteří měli plzeňská práva absolvovat dřív, než za pět let (tenhle osud sice potká úplně každého magistra, který udělá státní zkoušky hned napoprvé, to ho ovšem nijak neomlouvá).

Samozřejmě dávno předtím, než se kdokoli začal zabývat něčím tak zbytečným a nevhodným, jako jsou třeba důkazy, nebo jiné podobné hlouposti, byla ona nedůvodná podezření bezodkladně vykřičena do světa. Postupně to vypadalo, že rychlostudentů bude víc, víc, a ještě víc, nakonec možná jako vlasů na hlavě. To se nakonec muselo potvrdit a bez jakýchkoli pochybností také potvrdilo. Podezřelých rychlostudentů je opravdu skoro tolik, jako vlasů na hlavě.

Je jich skoro jako vlasů na hlavě, jenže ouha, na hlavě dočista plešaté. No, s ohledem na vyšší zájem možná nakonec najdeme nějaké ty tři zlaté vlasy děda Vševěda, které mu krkavčí matka ještě nestačila dovyrvat. Rozpadající se odebíračské hnutí bude muset ale velmi, velmi pečlivě vážit výběr, aby se bomby hnojůvky nezměnily cestou za svými adresáty v bumerangy odlité přinejmenším z betonu a se škodolibou radostí urážející zuby a jiné vysunovací či oddělitelné součásti svých vrhačů. Možná se při střetu s kusem betonu rozsvítí v leckteré hlavě tak jasně, jako někde v obrovské prázdné hale.

Zřejmě i proto putovaly nactiutrhačné dopisy za svými adresáty až kamsi na Kavkaz, v liché naději, že skončí na nějaké velehorské skládce a velehoral, který se o dětské hře na správní řád vůbec nedozví, se tudíž ani nebude bránit (jenže ouha, ukázalo se, že Kavkazan dosud sídlí v Plzni a psaní z Jerevanu mu přeposlali). Z tohoto hlediska má, jak se zdá, nejspíš pořád největší naději onen zarputilý adresát, který soustavně ochotně nabízí, že svůj vysokoškolský diplom včetně masivního pouzdra nacpe těm, kdo mu ho tak touží sebrat, do jejich tělního otvoru podle jejich vlastního výběru, je však otázkou, zda tento způsob odebrání cizího diplomu skutečně všechny novopečené členy vedení naplňuje tím pravým uspokojením.

Zlí jazykové tvrdí, že konečných adresátů bude nakonec pramálo. Nejmenovaný proděkan, který si nad zkažeností světa dokonce nemůže rvát vlasy, ani kdyby snad chtěl (jistě proto, že na to nemá čas, například pro samé pomlouvání svých bývalých spolužáků), si sice celkem protiprávně, ale zato upřímně, postěžoval, že před ním pro změnu mužně poplakával věčný náměstek nad tím, jak navzdory jeho zlovolné snaze, aby škola důrazně pomluvila aspoň deset lidí, jich prý nakonec nebude ani polovina tohoto počtu.

Záhy uvidíme, jestli jsou jeho nářky pravdivé. Musím ovšem uznat, že až dosud vyzrazoval informace, ohledně nichž je vázán zákonnou povinností mlčenlivosti, s celkem příkladnou přesností, takže mnoho aktuálně osočených absolventů mohlo s několikaměsíčním předstihem prohledávat půdy a sklepy a hrabat se v pavučinami opředených krabicích, aby dohledali spoustu zbytečných lejster, jež podle zákona o ochraně osobních údajů sice vysoká škola archivovat nesmí, jež však kupodivu ve svých archivech skutečně nemá, takže za jejich zákonem uloženou absenci či jiné nedostatky chce absolventy tvrdě a nekompromisně potrestat. Zkusme hádat, na koho to, hm, slovo, i když tady by se docela hodil jiný výraz, ovšem o stejném počtu písmen, padne. Uvidíme, kdo bude tipovat nejlépe.

Protože ovšem sázení má být fér, je třeba z toho zveřejněného tajemství, jež novopečení páni tvorstva kromě jiného nedokáží udržet, ještě připrozradit, že z oněch jmen (tuším čtyř?), jež tak halasně vytrubovala některá média jako velmi aktuální, a jež mají být definitivně úředně pokálena (staročesky: vycíděna) by tam mělo být jen jedno jediné.

« Zpět