Halič

V Haliči mají prostě štěstí.

Každý správný marxista, natož pak marxistka ví, že Karel Marx měl vždy pravdu a že je třeba důsledně postupovat podle jeho moudrostí a realizovat je.

Karel Marx v dílku 18. brumaire Ludvíka Bonaparta (brumaire je přelom října a listopadu) napsal, že dějiny se opakují a moudře doplnil, že poprvé jako tragédie a podruhé jako fraška.

Zcela výjimečně teď nepřipomínám situaci, kdy podivná věčně či alespoň zpravidla opilá kreatura koumala s mladistvým, nadšeným, leč poněkud tupým, ministrem spravedlnosti, jak těm, koho nemají rádi (prakticky zbytek lidstva) sebrat mimo jiné i akademické tituly. I když i tragédie vymyšlená oním věčně připitým Klementem Gottwaldem a jeho rodinným ministrem spravedlnosti Čepičkou byla po desetiletích přesně v Marxově duchu zopakována trapnou fraškou, máme pro dnešek na mysli spíše vtíravou otázku, proč v Polsku mají občanský zákoník, který má tak málo společného s tím naším.

Stojí totiž za připomenutí, že svého času Habsburkové provedli zajímavý sociální experiment, když několik desítek let zkoušeli v Haliči, jak bude působit občanský zákoník. Tehdejší Halič dnes z větší části patří do Polska (například Krakov), část taky spadla do Ukrajiny. Po vážném, místy i tragickém, experimentu logicky přišla druhá Marxovská etapa:

Takže dnes se zkouší, co pro změnu vydržíme my, když nám nový zákoník umožňuje osít cizí byt vlastním semenem, přičemž o osivo přijdeme teprve když na cizím koberci zapustí kořeny. Podle § 3023 našeho skvělého občanského zákoníku přece ustanovení tohoto zákona o vlastníku pozemku platí obdobně pro vlastníka jiné nemovité věci a při osetí pozemku cizím semenem podle § 1088 odst. 1 náleží rostliny vlastníkovi pozemku, až když zapustí kořeny.

Protože služebnost cesty podle § 1276 odst. 1 občanského zákoníku zakládá právo jezdit přes cizí pozemek jakýmikoli vozidly, můžeme se po cizích bytech prohánět vlastními buldozery a i jinak si užívat toho, že uplatňování práva soukromého je podle § 1 odst. 1 dotyčného zákoníku nezávislé na právu veřejném (jež by nám mohlo podobné kratochvíle nepřejícně zakazovat).

Víme už, že zdravý selský rozum nám jasně říká, že například cyklistika je neoddělitelně spojena s dobytkem a dobytkářstvím. Služebnost průhonu totiž podle § 1275 odst. 1 zakládá právo hnát přes pozemek zvířata, avšak se služebností průhonu je podle téhož ustanovení spojeno právo jezdit po cizím pozemku vozidly, jenže jinými, nežli motorovými, i spousty jiných věcí.

Emil Zola kdysi napsal: Kdo si nepřisadil aspoň nějakou příšernou za pecí vymyšlenou hloupost, jako by ani nežil. (o případu, dnes bychom řekli kauze, křivých, neboli vymyšlených, leč mediálně již tehdy vděčných, obvinění kapitána Dreyfuse), což jsme v marxovském duchu (dějiny se opakují, poprvé jako tragédie, podruhé jako fraška) vztahovali na různé fraškovité mediální štvanice současnosti.

Ale co když je to přece jen jinak? Co když kromě toho, že se tím věrně a důsledně řídili, když se marně pokoušeli ovládnout a zničit nejmenovanou právnickou fakultu, využili páni kodexoví autoři a prosazovatelé Zolovu myšlenku vyčerpávajícím způsobem i při tvorbě nového občanského zákoníku?

V Haliči mají prostě štěstí. Už mají ten experiment dávno za sebou.

« Zpět