Handicap?

Dohnat a předehnat někdy nebývá nejjednodušší.

Opakovaně si připomínáme nezapomenutelné reformní okamžiky, kdy notorický pan exministr kmotrovské spravedlnosti vykřikoval do světa slůvko „Reforma!“ stokrát stejně, podle okolností buď z fakultního schodu (to když reformoval vysokou školu) nebo z ministerského chodníku (to když reformoval justici), zatímco přítomní si úlevně vydychovali (vůbec nic se nestalo).

Možná, že nás už brzy čeká něco podobného, protože notorický pan exministr si konečně vybojoval další post (místopředsedy sněmovny) a oslavil tak další, vlastně už typické vítězství.

Zatímco při hejtmanském souboji rozdrtil svého protikandidáta devastujícím poměrem 15:15 na mandáty, nyní získal celých 129 hlasů ze 171 odevzdaných, zatímco kandidát na další místopředsednickou židli jen ubohých 137 (opět ze 171 odevzdaných). Jeho vítězství se prostě už dávno stala zvykem, toto je však, jak sami vidíte, podstatně drtivější než ono předchozí (nadšeně opakujeme: Pospíšil: 129, Hamáček: 137).

Notorická paní komisní podle nehodící se a tudíž dávno zapomenuté analýzy, kterou nekolegiálně zpracovali její kolegové ekonomové, má na podrobné a vyčerpávající zhodnocení každé vysoké školy necelé tři minuty.

Přitom ke své velké lítosti paní předsedkyně nemůže, alespoň prvoplánově ne, vysoké školy reformovat, zato je může (ne)akreditovat.

Slovo akreditace je ovšem poněkud delší než slovo reforma, takže notorická paní komisní je oproti notorickému panu exministrovi výrazně handicapována. Slovo akreditace totiž za tři minuty vyslovíte sotva třicetkrát.

Tím pádem paní komisní logicky nestíhá, což prostě nějak řešit musí.

Marxistům, a tím spíše čelným českým marxistkám, jak uznale paní komisní označil svého času i pan premiér, je totiž vlastní zdravá leninská soutěživost, přirozená touha být ze všech nejlepší, nebo aspoň nejmocnější.

Když už stojí v čele akční občanské komise, a je vyznavačkou skvělých leninských tezí, že řešení libovolného problému závisí jen a jen na tom, zda je k dispozici příslušná komise, přičemž komise nevyšetřuje a nesoudí, ale zneškodňuje, to by v tom byl čert, aby nenašla k soustavnému rituálnímu opakování nějaké slovo ještě kratší nežli reforma, aspoň o jediné písmenko, jež by tudíž s patřičným akcentem mohla do světa vykřičet ještě víckrát, nežli notorický pan exministr.

Navíc takové slůvko podstatně lépe vystihne stannou podstatu akreditačního procesu v jejím provedení.

Jediným stínem tohoto geniálně leninského řešení, vystihujícího hloubku přístupu k poníženým akreditačním prosbám podřízených škol, je, že ho na konci své Písně Neznámého vojína použil Karel Kryl (a navíc dvakrát a ještě mezi ně vložil slůvko „jo,“ čímž by se dotyčná notorická dáma rozhodně nezdržovala). A Karel Kryl sice aspoň nebyl právník (absolvoval Keramickou školu v Bechyni), ale ten správný marxista nebyl určitě. Jenže, konec konců, vždyť i velký Lenin nepřetržitě čerpal z myšlenek svých ideových odpůrců.

« Zpět