Hasiči?

Občas (naštěstí jen velmi výjimečně) se stává, že se najdou hasiči, kteří sami něco zapálí, buď, aby měli co dělat a nemuseli se oddávat lenivému oddychu, nebo aby se mohli proslavit tím, jak pohotově uhasili hořící cosi, a mohli se oddávat sledování vlastní krásy a moudrosti na různých plochých předmětech typu obrazovek.

Naštěstí se na ně dříve či později přijde. Pokud by ovšem takoví zvrácení hasiči pyromani někomu připomínali plzeňské reformátory, kteří si navymýšleli hrůzostrašné pomluvy, aby od nich mohli svou rodnou fakultu očistit (protože nic z jejich výmyslů neexistovalo, mohly zřejmě být odstraněny celkem snadno), pak si dovoluji připomenout, že je na opravdu hlubokém omylu. Ani hasiči, kteří sami něco zapálí, jen aby se mohli producírovat při zvládání požáru, totiž zpravidla nejsou tak praštění, aby začali zapálením vlastní požární zbrojnice. Společné s pyromanskými žháři mají i odebírači samozřejmě společné to, že dříve či později pravda vyjde najevo.

Podle jedné zřejmě nepohodlné, leč přesto přesné a fundované analýzy má nejmenovaná akreditační komise asi tak tři minuty na to, aby posoudila důvodnost existence jedné vysoké školy (přesněji: jednoho studijního programu). Není proto divu, že její vůdkyni zaujalo podivuhodné prozření učitelů, kteří celou svou profesní dráhu od samého jejího počátku prožili na plzeňských právech, kde nikdy nic špatného ani koutkem oka nezahlédli, a náhle z ničeho nic, jako by bleskem jasnozřivosti zasaženi, zjistili, že pokud špatnost uvidí naopak úplně všude, významné části jejich těl láskyplně spočinou na docela jiných židlích.

V první chvíli ostatně zaujalo leckohos, a vezmeme-li v potaz, že nasloucháním děsivým historkám ztratily nárok na sebemenší pozornost celé stovky jiných škol (při průměru tří minut na zhodnocení jedné školy je to dvacet zanedbaných škol za každou hodinu naslouchání špatně srozumitelnému, leč slibně zlověstnému mumlání pozdějších novopečenců), pak bylo snadné uvěřit, že ani pyromanský hasič by nebyl tak pitomý, aby zapaloval hasičárnu. Původně jsem zvažoval, zda tuto úvahu nenazvat Hoří, má panenko (i s vědomím, že odebírači vidí plagiátorství dokonce i v používání stejných písmen), ale pak, s ohledem na to, jak věrně na podzim jedna dáma opakovala, co jí věrohodně se tvářící novopečenci lstivě nabulíkovali, mne napadl spíš název jiného filmu (Svedená a opuštěná).

P.S. S několika měsíčním zpožděním některá média odhalila, že se mi loni zachtělo soudit se s jednou dámou, občas (tak asi tři minuty na kus) posuzující oprávněnost existence některé vysoké školy. Za situace, – kdy od podání žaloby uplynula opravdu velice dlouhá doba (ve které byl týmž soudem, ba i týmž soudcem, na několika jednáních vyřešen spor jiného zaměstnance plzeňské právnické fakulty s toutéž dámou, aniž by v mé věci bylo nařízeno alespoň jedno jediné jednání), – kdy bylo zjištěno, že pochyby přetrvávají nikoli u cca 10%, o nichž se kdysi zmiňovala, ale u mnohem méně nežli 1% všech absolventů (tedy že více než 99%, zdá se, že až 99,97%, absolventů vystudovalo plzeňská práva bez pochybností), takže kdyby chtěl být kdokoli objektivní, musel by plzeňská práva upřímně pochválit, – a kdy ona dáma prohlašuje, že si není vědoma použití pojmu „mafie,“ a že podle rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. III.ÚS 546/98 ani nedůvodná či neoprávněná výtka ku příkladu špatné pověsti organizace jako právnické osoby nemusí být zásahem do osobních a osobnostních práv jejích členů, ale hlavně, že své výroky nikdy nemínila jako výroky na mou adresu, už opravdu nepovažuji další vedení sporu za smysluplné.

« Zpět