Historicko soucitná

Život padlých tyranů je věc hrubě nelehká: nikdo se s Vámi už nemusí bavit, a tak se s Vámi taky nebaví, občas Vás sice nějaká slabší povaha poplácá po rameni a pseudosoucitně pronese, jaká je to škoda, že jste rovnou po čumáku nenávratně spadli do bezedných hlubin propadliště dějin, jenže pak hned chvátá někam jinam, abyste od něj či od ní zase něco nechtěli a abyste náhodou neprokoukli, že i podle něj je vlastně dobře, že jste v té díře tak hluboko a tak navždy, tučný peníz, který jste si tak velkomyslně přiřkli, je ve stejné díře jako Vy, prostě to bývalí novopečenci vůbec nemají lehké. Což ovšem není nic proti optimistické, radostné budoucnosti, jež je čeká.

Pro změnu si ji zkuste zase představit. Věkem a hlavně zapšklostí zkřivení a konečně už ve stavu, kdy na zhloupnutí máte nárok (takže na rozdíl od údivu, který jste tím budili v mladých letech, se mu teď už nikdo nepodivuje), čekáte na otráveného vnoučka, jemuž rodiče poručili, aby Vás zase jednou navštívil (s tím, že pokud s Vámi vydrží aspoň deset minut, nebude za Vámi muset celý další rok).

Ratolest se posléze dostaví, upřímně se polituje, jak má, chudinka jedna osudem těžce trestaná, totálně neschopného prarodiče, který sice kdysi prý na chvíli dokázal pumpnout jakousi školu o pěknou hromadu peněz, ale od té doby se nezmohl už na nic pořádného, takže nemůže nijak podstatně přispět k chudému kapesnému, ale pak si vzpomene, že když s Vámi chvíli vydrží, nebude se na Vás muset dívat celý příští rok, takže pokud bude mít štěstí, třeba už nikdy, a pustí se tedy odevzdaně do nějakého vyprávění, co všechno se dozvěděla při pilné školní docházce.

Před mnoha a mnoha lety v jakési západočeské metropoli, součásti jedné dnešní megalopole, se rozhodla malá skupinka osob (vnouček ovšem použije značně jadrnější a také výstižnější označení, jež však nelze používat před dvaadvacátou hodinou, a radši ani po ní) obrátit místní svět zcela na ruby.

Učitelé namísto toho, aby žáky učili, chránili, rozvíjeli jejich osobnost a podobně, je budou nesmyslně pronásledovat, šikanovat, dusit, deptat jejich osobnost, a s cílem, aby pokud možno nikdo nikdy nedostudoval, je všestranně vyhánět ze školy kamkoli jinam.

Taková škola, kterou podle svých představ začnou vytvářet, navíc svým absolventům nebude udělovat žádné akademické tituly, ale naopak těm, kteří už je v minulosti získali, budou bez skrupulí odebrány.

Představitelé nových směrů se nedají mýlit platným právem, podle kterého nic podobného nejde, ale najmou si námezdnou sílu na psaní takových nesmyslů, jež nikdo aspoň trochu soudný nedokáže přečíst, a tudíž nebude schopen polemizovat s argumenty, které v nich chybí.

Přece jen ale pro jistotu vytvoří zvláštní pravidla, známá jen jim, takže je mohou podle potřeby měnit, kdyby je někdo omylem či z neznalosti dokázal dodržet.

Například: rozhodnutí o právech studentů zásadně nevydávají osoby, kterým toto oprávnění svěřil zákon, ale kdokoli jiný z jejich party, přičemž však ona rozhodnutí nikdy nepodepisuje, aby studenty ještě o něco víc zmátl (je-li to vůbec možné). Dokumenty, jež se mají zveřejnit na úřední desce, se zásadně nezveřejňují vůbec, nebo v nejhorším případě vyvěšením uvnitř zamčené almary. Rozhodnutí, která zákon nepřipouští (například o zrušení diplomu a podobná), se sice vydávají, ale doručují se z úsporných důvodů nanejvýš prostřednictvím oznámení v médiích, případně se důrazně žádá, aby je jejich adresáti vytušili. Penězi na poštovné se totiž neplýtvá, aby víc zbylo na řídící kádry.

Protože nic podobného nikdy nikoho nenapadlo, honorovali totiž svou nevídanou originalitu platy, jež fakultu skoro přivedly na buben, a aby tento výsledek aspoň o pár dnů odložili, snižovali naopak platy všech ostatních z důvodu, že neprokázali dostatečnou schopnost vymyslet podobnou ptákovinu, a tudíž vlastně nemají na škole co dělat.

„Představ si, dědo,“ uzavře hrůzami minulosti vrcholně otřesená ratolest, „co to asi muselo být za osoby“ (vnouček ovšem opět použije značně jadrnější a výstižnější, leč pohříchu též vulgárnější označení). No, a vy hrdě vyceníte chybějící chrup a pochlubíte se, že jste to přece byli právě Vy a Vaši dva (pardon, tři) společníci.

« Zpět