Historicko-spořivá

Protivní a zapšklí lidé bývají zpravidla také velmi komisní. Proto neustále vytvářejí nejrůznější systémy vzájemně se vylučujících pravidel a ještě rozmanitější komise na kontrolu a hodnocení všelijakého vylučování a podobných radostných činností (tedy radostných za předpokladu, že strava před tím nebyla například příliš kořeněná, neboť už jeden dávno vyhnaný proděkan rád říkával, že jsou jídla, jež za jednu cenu pálí hned několikrát). Není tedy vůbec divu, že historie podivné pomlouvačné aféry, jež se občas nazývá kauzou plzeňských práv, je poseta ubohými troskami všemožných komisí.

Hned z počátku podzimu začalo pár jedinců s mohutným pomlouváním svých kolegů učitelů a záhy též svých kolegů studentů a bývalých studentů (absolventů). Následoval nájezd komise v čele s jednou externí věštkyní. Když to nestačilo, protože prorocky zvěstované nedostatky jaksi chyběly (o čemž svědčily pesimistické články s titulky typu „předsedkyně Akreditační komise si zoufá, pochybení nelze potvrdit“), byla ustavena ještě větší komise, moudře a objektivně složená tentokrát v prvé řadě z původních autorů podzimních pomluv. Ta po půl roce přišla na skvělý nápad že by bylo třeba absolventy exemplárně potrestat za to, že byl bordel v knihovně, že se učitelé neumí čitelně podepsat, že škola nemá nejrůznější papíry (zpravidla ty, které už s ohledem na ochranu osobních údajů nesmí archivovat) a že některé komise byly obsazeny nesprávně (není specifikováno, zda třeba někdo ze zkoušejících obsadil komisní židli jen polovinou zadku, nebo měl netransparentně nohu přes nohu, ačkoli předepsaný komisní posez je jiný?).

Samozřejmě nastal problém výběru, protože někteří učitelé se prostě nečitelně podepisují pořád, nehledě k tomu, jak netransparentně a nekorektně sedají na židli. Na napsání původně anonymních, později přece jen aspoň nečitelně podepsaných, nactiutrhačných dopisů byl najat nejmenovaný pan permanentní ministerský náměstek (teprve čas ukáže, zda postupně zvládne být náměstkem úplně všech ministrů), který se ujal za tisícovku na hodinu psaní pořád stejných dopisů, ovšem s ohledem na hodinovou sazbu je kopíruje tempem pár desítek písmen denně, takže se ukázalo, že na napsání dopisů všem cca sedmi tisícům absolventů by neměl ani státní rozpočet. Bylo proto nalezeno naprosto objektivní kriterium výběru adresátů, za které byli zvoleni (transparentně tajným hlasováním komise?) výhradně jen ti, kterým členové komise z řad původních pomlouvačů nejvíc závidí.

Protože pan pisatel neozvláštnil své sprosté dopisy pěknými sprostými kresbičkami, ale různými nepěknými výpočty a právními konstrukcemi, bezkonkurenčně vítězícími v soutěži o roztomilou pitomost desetiletí, pochopili až posléze i zprvu poněkud zaražení adresáti, že jde jen o vtip, i když takový hodně dětský, (onoho typu: Pepíčku, proč jsi nakreslil tomu pánovi z vysoké školy modrou hlavu? Protože jsem nenašel plešatou pastelku, tati) a o několik měsíců později to došlo i komisním zapšklíkům. Protože smích je zločin (no, přečin určitě), nejprve autoritativně vyslovili, že za to, že se studenti provinili bordelem v knihovně, i za jiná studentská provinění, může bývalé vedení, a za nějakou dobu ustavili další, etickou, komisi, aby to zjistila.

Jak čteme, pro změnu nás už zase čeká utahování opasků, stát bude spořit, podnikatelé budou spořit. Nízkonákladová společnost za ještě méně peněz slibuje více místa na nohy (jen budete muset za letu stát, protože marnotratná sedadla nahradí jakési modernizované mučednické kůly). Možná, že časem, za rok, dva, pět, už ani pan permanentní exnáměstek nebude své urážlivé dopisy sepisovat za tisíc korun na hodinu, ale třeba jen za 999, nebo, pokud bída na kozáka přijde opravdu důrazně, nedej Bože, i za nějakých 998,50 Kč (a to se tolik snažil o snížení nákladů svými lacinými vtipy na téma sčítání a odčítání celých čísel do deseti).

Kolega exproděkan už svůj potravinářsky úsporný námět předložil (jedno dostatečně pálivé jídlo Vás za jednu cenu bude pálit hned několikrát), a protože onu nejmenovanou západočeskou vysokou školu chovám stále v úctě, nabízím i já úsporné řešení spočívající v iniciativním přiznání k některým proviněním. Některé protokoly jsem nečitelně podepsal, ačkoli jsem na na celé zkoušce ani nebyl přítomen, a to duševně. Doznávám totiž kajícně, že byly situace, zejména když nám sluneční svit přál tak jako dnes, kdy jsem obluzen horkem tupě hleděl z okna (pokud jsem tam dohlédl), totálně duševně nepřítomen, namísto toho, abych pozorně poslouchal, jak se trápený kolega student cosi pokouší sdělit kolegovi pedagogovi. Doznávám, že při letních promocích jsem pod tlustým vlněným talárem neměl sako, ba jednou ani kravatu. Že naše paní věštkyně tato zásadní pochybení odhalila, svědčí o tom, že umí opravdu skvěle prorokovat do minulosti.

Proroctví jsou tu ovšem od toho, abychom se jim nejpozději po pár letech smáli. Ředitel IBM si například v roce 1943 zaprorokoval, že na celosvětovém trhu bude místo nejvýš tak pro pět, šest počítačů. Co mne děsí mnohem víc, je to, že i téhle strašlivě stupidní době se jednou bude říkat staré zlaté časy.

Tak vážně pozor! Všichni tihle novopečenci chtějí jen a jen Vaše dobro. Ne abyste jim ho dávali.

« Zpět