Hlas lidu

Hlas lidu, hlas Boží. Anebo snad právě naopak?

Už jsme si (dokonce několikrát) připomínali, jak uvědomělí občané upřímně litovali překvapivého odchodu velkého, spravedlivého reformátora, který se srdcem plným sociálního cítění usiloval o očištění naší společnosti, a jak zdviženými pěstmi hrozili těm, kdo velkému reformátorovi ublížili. Řeč je už zase o Reinhardu Heydrichovi, o němž všechny tyhle pěkné věci psal po atentátu na něj uvědomělý český tisk.

Když se zamyslíme nad slavnou, případně i neslavnou, minulostí naší krásné vlasti, najdeme v ní neuvěřitelné množství situací, kdy byl hněv lidu naprosto neomylným vodítkem.

Taky už jsme nedávno psali o Vlastovi Burianovi, který se nesmírně, ba přímo neodpustitelně provinil, měl totiž úspěch a ke všemu byl i bohatý. Koupil si jedno z prvních aut v Čechách (s číslem N 134) a když bylo za okupace málo benzínu, jezdil kočárem. Není proto divu, že byl na přání rozhorleného lidu odsouzen (to, že byl náhodou nevinný, jak se ukázalo při jeho posmrtné rehabilitaci, byla jen nepodstatná drobnost, ke které se zcela správně vůbec nepřihlíželo).

Obdivoval jsem soudce, jak odhalil zlotřilost obviněných a nedal se zmást ubohými právnickými kličkami, hodnotil statečně student filozofie proces s JUDr. Horákovou, zatímco železničář mínil, že pokud ty živly nepověsíme, socialismus u nás nezvítězí. Takové lidi bychom měli všichni udávat, přidal se jeden vrátný (z rybárny), zatímco druhý, tentokrát bezpartijní, vrátný poměrně neuvědoměle poznamenal, že opravuje domek, takže nemá čas sledovat politické procesy, avšak věří, že naše orgány ostražitě podobné živly zlikvidují (průzkum veřejného mínění v v červnu 1950 provedl olomoucký krajský výbor KSČ).

Není divu, že soudci vyslechli hlas lidu a nikoli třeba rychlostudenta Einsteina, který prosil o milost pro odsouzené, stejně jako třeba rychlostudent Bertrand Russel (filozofii si vystudoval za pouhé tři roky).

Školní děti psaly milovanému Klementu Gottwaldovi, ať nechá popravit zrádce Slánského a laskavý vůdce jim s radostí vyhověl.

Nejde nám teď ani tak o to, že historie je souhrn událostí, jímž by bylo lepší se vyhnout, jak pravil právě rychlostudent Russel. Spíš nám jde o jinou jeho myšlenku: když jsou všichni za jedno, je na místě maximální opatrnost.

Zdá se však, že hlas lidu je u nás neomylný a naprosto jasnozřivě a s určitostí nám ukazuje, že ti, po jejichž krvi hlasitě, závistivě a nenávistně volá, jsou ostouzeni neprávem.

Vzpomínáte si ještě, jak kruté ostouzení studentů a učitelů plzeňské právnické fakulty spustila čelná česká marxistka, jež tráví volný čas ve funkci předsedkyně akční občanské komise, nepřesně nazývané akreditační (ačkoli radši neakredituje)? Jak ona i její věrný exministr, nyní opět exministr, vyvolali hněv bezmála všeho lidu, avšak předestřeli mu romantický příběh se šťastným koncem, kde milá starší dáma dá srdce i akreditaci mladému exministrovi, který očistí, na co jen přijde (bohužel se ukázalo, že nepřišel na nic).

Přitom ona s veškerou mocí, nesvěřenou jí nikým menším nežli jí samotnou, rozhoduje podle svého nejlepšího svědomí, aneb, jak opět pravil pan premiér: podle známostí, protekce a pocitů, takže se se švarným exministrem rychle dohodla (jak se pochlubil v monologu „Dohoda s Dvořákovou“ na You Tube) na pochvale i akreditaci jen za zvolení profesora, se kterým se jí dobře pije. A přišli i na spoustu jiných, zajímavých věcí.

Že by se snad mohly odebírat akademické tituly, vymyslela jedna zlá a závistivá, věčně opilá (ne)stvůra se svým věrným, mladým, leč přesto mírně obézním ministrem spravedlnosti.

A že to byl opravdu skvělý, nebo přinejmenším mediálně zajímavý, nápad.

Tento skutečně dobrý, leč pohříchu zapomenutý, Gottwaldův nápad (on byl pochopitelně tou opilou stvůrou, zatímco jeho ministerským přisluhovačem byl Alexej Čepička), bylo potřeba v duchu leninských tradic jenom vzkřísit. Stejně jako jiná leninská moudra (komise nevyšetřuje a nesoudí, ale zneškodňuje a podobná).

Ještě, že nám hlas rozjitřeného lidu neomylně ukazuje: tudy cesta nevede.

« Zpět