Horatius Flaccus

Jak úžasně láskyplně, ba snad až něžně, se k naší krásné vlasti zachovala notorická paní komisní.

Prorokovala přece vítězství komunismu kdesi v daleké, ba co víc, imperialistické, Americe a nikoli u nás doma, což je samo o sobě skvělé. Chycený český zloděj se tudíž nemůže efektivně bránit tím, že jí uvěřil a že si proto myslel, že už jsme řadu let v komunismu, kde každý má dostávat podle svých potřeb, a on ty naše peníze, auto či jinou zajímavou věc opravdu nutně potřebuje. Že se tak může už pár let vymlouvat nějaký ten středoamerický Indián, to nás nemusí nijak zvlášť pálit.

Všichni sice víme, že vprostřed bojů múzy mlčí (inter arma silent musae), avšak málokdo ví, že tato kouzelná větička je parafrází Ciceronova slavného výroku, že vprostřed bojů mlčí právo (inter aema silent leges). Na druhou stranu, Cicero byl nejspíš právnický rychlostudent, takže může být ještě rád, že z jeho citátu používáme aspoň první tři slova.

Notorická paní komisní a její nohsledi samozřejmě pořád proti někomu bojují (jinak by se přece o nich nemohlo pořád psát), takže kolem nich právo mlčí o sto šest. Však také paní komisní pro jistotu hlásá, že na něm (i všem ostatním) je i se svou komisí zcela nezávislá.

Musíme však na druhé straně všichni pokorně uznat, že notorická paní komisní se svým neméně notorickým (neboli permanentním) panem exministrem kmotrovské spravedlnosti, jakož i několika dalšími, se veškerým svým počínáním zasadili a stále zasazují o nebývalý rozvoj našeho práva.

To je naprosto pochopitelné a odůvodňovali to lapidárně už i staří Římané. Nemáme teď na mysli všelijaké překlady feudálních paragrafů ze staré němčiny do češtiny ještě mnohem starší, jež nám byly naděleny coby moderní feudální kodex pro třetí tisíciletí. Naopak, mám na mysli opravdové, spravedlivé právo (tedy právo, jež s dotyčným kodexem nemá nic společného).

Právě netušený rozvoj toho opravdového práva, jež nemá nic společného s přepisy feudálních textů, je totiž nesmírnou zásluhou notorických entit, o nichž jsem se zmiňoval.

Iura inventa metu iniusti fateare necesse est, napsal přece kdysi Horatius (Quintus Horatius Flaccus) ve svých Satirách, což se do naší krásné mateřštiny překládá: Musíš přiznat, že právo se rodí právě z obavy z křivd.

Naštěstí zmiňované notorické entity jsou tak nevyčerpatelným zdrojem křivd, že postačí projít v bezpečné vzdálenosti (cca 1000 mil) od nich, aby člověka posedla nutkavá obava. ba sžíravý děs z křivd, jež na něj chystají.

Takže kdo i na tisíc kilometrů ony notorické jedince potká, hned se neprodleně vrhne do nějaké usilovné legislativní činnosti, aspoň podle Horatia.

Kdykoli prostě ony zvláštní jedince potkáme nebo o nich jen cosi čteme, nemůžeme se ubránit dojmu, že jde o osobnosti nesmírně slavné, o nichž už kdysi dávno psal i Horatius tak, jako kdyby je důvěrně znal.

Ostatně posuďte sami, pro ilustraci si dovolím předhodit Vám několik Horatiových výroků:

Hlupáka se neptej, sám Ti všechno vysvětlí, napsal například onen římský básník.

Anebo: Jen mocní si mohou dovolit být úplně hloupí.

Anebo: Démokritos by se smál, kdyby žil mezi námi (Horatius naráží na to, že Démokritos byl nazýván smějícím se filozofem, protože v něm setkání s hlupáky vyvolávalo záchvaty smíchu, tím větší, čím hloupější byli).

« Zpět