Hrnčířské pokračování

Už dobře víme, jak příklady neomylně ukazují, že k tomu pravému věšteckému štěstí opravdu nestačí pytlovitý vzhled a nenechavé končetiny. Chobotnice Paul tohle všechno má, ale kromě toho je chytrá (nejspíš chytrý, když je to hlavonožec Paul a ne hlavonožec Paula), takže místo na německém talíři nyní končí v zasloužené chobotničí penzi, kde už jí nikdo nebude kazit jídlo všelijakými nepoživatelnými praporky (chobotnice Paul věštila tak, že lezla pro potravu do plechovek označených vlajkami a nakonec tak kupodivu vyvěštila světového fotbalového vítěze).

Sázkaři všech zemí jásají, protože do světového sportu se konečně vrací kýžená nejistota. Nikdo náležitě neoceňuje, že my v nejistotě žijeme pořád bez ohledu na stvoření vakovitého vzhledu, například měkkýše Paula (a tudíž máme nejistotu a současně uspoříme za jeho žrádlo), protože skutečně netušíme, zda se naše domácí věštkyně (které se ovšem od Paula odlišují vysokou mírou prorocké neúspěšnosti) chystají do nezaslouženého důchodu, anebo zda nás budou bohužel ještě nějakou dobu obveselovat.

Že hlavonožcům nejde dějepis a tak raději prorokují věci příští, než by strkáním chapadel do plechovek řešili velké záhady minulosti, není nic zvlášť překvapivého, ale kupodivu se ukázalo, že věštění do budoucnosti se zdá snazší než věštění do minulosti nejen pro měkkýše, ale i pro jejich tuzemské epigony (vlastně epigonky). Jediná splněná věštba (taky už zapomenutá) byla totiž odštěpkem paní šéfové (neboli paní politoložkou, jež nemá s šéfkou nejmenované akreditační komise vůbec nic společného, kromě téhož vlastního těla, protože věštby nikdy nepronášela zákonnou mlčenlivostí utiskovaná úřednice, ale vždy jen a jen politoložka) vyslovena (buď omylem nebo v nečekaném záchvatu upřímnosti) v Hospodářských novinách na téma, že se stejně nezjistí, že někdo nesprávně studoval. Naproti tomu proroctví směřující do minulosti, ať už o tom, že (můj) román „V síti“ líčí, jak lepkavá mafiánská síť omotává náš stát, ačkoli je o internetu (net je v jakémsi podezřelém jazyce síť), nebo o tom, že plzeňská právnická fakulta uznávala pochybná ukrajinská studia (ledaže by se děkan lstivě podepisoval pseudonymem PhDr. Kopicová, protože právě tak se podepsal ten, kdo naposledy vyhlášku o rovnocennosti studia vydal) a mnohá (vlastně všechna) další, odpovídají dějepisným dovednostem běžného měkkýše.

Dovedně pomluvená škola (ať už prorokem s chapadly, se zobákem, nebo s něčím jiným) ovšem musí hledat úspory a zdroje daleko usilovněji, než školy, jež se lenivě převalují na výsluní. Právě z tohoto hlediska by se milionová káva, kterou popíjí nejmenovaný náměstek/exnáměstek za 1000,– univerzitních korun na hodinu, mohla nakonec i vyplatit. Zřízená komise (myslím komisi, jež byla zřízena) po několikaměsíčním pinožení vytvořila prapodivný seznam údajných hříšníků (devět bakalářů, čtyřicet čtyři magistrů, dvanáct doktorů atd.), který její členové promptně vyzradili médiím i každému, kdo chtěl, ba i těm, co nechtěli. Pan exnáměstek obětavě ukázal na to, co všichni sice od začátku víme, ale co nikdo nechtěl říct první nahlas, totiž, že práce komise nestála za nic. Proto hanebně nekvalitní výsledky komisního pachtění iniciativně inovoval, nejprve anonymně, a potom se nesměle, a nakonec stále směleji, i když pro jistotu pořád nečitelně, podepsal, a okopíroval stejné dopisy jen sedmi bakalářům, jen jedenačtyřiceti magistrům, zato ale dvaceti doktorům.

Co takhle vydražit, koho do seznamu doplníme dál? Proč by tam konec konců měli být lidé nesympatičtí jenom novopečencům? Pleška k plešce, a škola je zachráněna, nebo aspoň její rozpočet. Jednak půjde o žádoucí a transparentní zapojení veřejnosti, a jednak se doplní potřebný stav fakultních plešek, jichž, jak známo, není nikdy dost (pleška, někdy též pléška, je, jak už víme, staročesky drobná mince, pleška k plešce odpovídá tedy poněkud modernějšímu rčení, že halíře dělají talíře).

A pak by to zase bylo jako s bradavickou vrchní vyšetřovatelkou (což byla ta milá paní, jež Hermioně připomínala v posledním díle pořád víc a víc ropuchu), jejíž působení nejenže vedlo ke zcela revolučním změnám ve výuce, ale i v původně podivném hospodaření školy čar a kouzel. A chobotnice se může jít (lézt, protože měkkýši nechodí) vycpat, protože vše, co potřebuješ vědět, najdeš v Harry Potterovi.

« Zpět