Hrrr na ně

A na koho? Hádejte.

Sympatické slovní spojení „Hrrr na ně“ by mohlo být vykládáno lecjaks, zejména v současné době. Proto si dovoluji hbitě předeslat, že nejde dokonce ani o nadšený příklon k husitství, takže nebudeme pokračovat zvoláním: „Běží, Uhři běží!,“ nebo se k tomu alespoň zatím nechystáme.

Ostatně nejcennější husitské myšlenky si už přisvojil pradávný a zvolna, leč neodvratně zapomenutý nespravedlnostní exministr, když pojal za svou základní myšlenku Žižkova vojenského řádu o tom, že každý, kdo s ním nesouhlasí, má být popraven. Žižka při svém nedobrém vzdělání to ovšem mylně vztahoval na sebe, takže horoval pro popravu toho, kdo nesouhlasil s ním, zatímco pan exministr věc pojal zcela správně, totiž tak, že jde o nesouhlas s jeho vzácnými (tj. řídce, ba až vzácně se vyskytujícími) myšlenkami, zaslouží trest nejvyšší a popravu, nelze-li jinak, alespoň mediální.

Ne, hrrr na ně vztahujeme tentokrát na výměnkáře. Zachtělo se jim totiž, aby když darují své početné nemovitosti svým vděčným dítkám, pořád měli nějaké požitky, jako je třeba doživotní bydlení a spoustu jiných radovánek.

Přitom už občanský zákoník z roku 1950 (č. 141/1950 Sb.), ze kterého náš nový, demokratický občanský zákoník převzal celou řadu pokrokových, lidových ustanovení, stanovil (v § 183), že jejich výminek, výměnek, ba i vejměnek a jak se to tehdy jmenovalo, může být omezen, pokud by se příčil plnění jednotného hospodářského plá­nu.

Nový občanský zákoník, i když z kodexu z padesátých let minulého století načerpal mnoho moudrých principů, se nemohl dost dobře ohánět jednotným hospodářským plánem. Podmínil sice možnost pitvat zápisem souhlasu do rejstříku pitvychtivých (v § 116), který taky neexistuje, ale jednotný hospodářský plán si přece jen nechal na později.

S výměnkáři proto zatočil mnohem sofistikovaněji. Takže se můžeme se vhodným stařečkem dohodnout, že nám daruje svou luxusní nemovitost, a my ho v ní za jeho dobrotu necháme dožít, což je právě ten výměnek. A co potom?

Potom ho samozřejmě vyženeme. Jo, kdybychom vyhnali někoho jiného, určitě by byl tak neseriózní, že by se bránil a podával proti nám žalobu na ochranu držby. Tou se buď může držitel bránit proti rušení držby, nebo dokonce proti vypuzení z držby a může požadovat, aby se vypuditel zdržel dalšího vypuzení (podle § 1007 odst. 1 občanského zákoníku).

Jenže výměnek je přece reálné břemeno a reálné břemeno (§ 1303 a následující občanského zákoníku). Už obecný zákoník občanský z roku 1811 považoval reálná břemena za dávný feudální přežitek a v jednom jediném ustanovení (§ 530) ohledně nich stanovil jen to, že nejde o služebnosti. Ostatně i důvodová zpráva k našemu modernímu občanskému zákoníku uvádí, že „reálná břemena jsou institutem práva středověkého,“ a zřejmě právě proto je znovu zavedl.

Reálná břemena jsou naštěstí nepřevoditelná, takže se nemusíme obávat, že by dědeček, jehož necháváme dožít na půdě, daroval svůj vejminek hordě nepřizpůsobivých občanů.

Jenže, ty žaloby na ochranu před vypuzením z držby jsou prostě žalobami na ochranu držby.

A tady to je: držet lze právo, které lze převést na jiného… (§ 988 odst. 1 občanského zákoníku).

Jak říkám, můžeme se vhodným stařečkem dohodnout, že nám daruje svou luxusní nemovitost, a my ho v ní za jeho dobrotu necháme dožít, což je právě ten výměnek. A co potom?

Potom ho samozřejmě vyženeme.

« Zpět