Hry lásky májové,

pravda, možná i šálivé

Máj je kromě jiného lásky čas a tak si alespoň trošku zopakujme, jak velice přispívá všestrannému rozvoji lásky například náš nový občanský zákoník.

Jak velmi třeba přispívá ke stmelení členů všech rodin, bez ohledu na věk a dokonce i bez ohledu na to, zda žijí.

Protože § 92 odst. 2 občanského zákoníku přece stanoví, že pokud mrtvola není pohřbena a nikdo ji nechce, předá se dědici.

V takové šesté třídě dědiců podle § 1640 odst. 1 občanského zákoníku dědí děti dětí sourozenců zůstavitele, nebo podle druhého odstavce děti dětí prarodičů, tedy zpravidla lidé, kteří nebožtíka za života ani nezahlédli; teprve až jim pohřební služba doveze domů nebožtíka, jehož vůbec neznali, alespoň posmrtně se s ním poznají a stmelí.

Dozajista budeme díky novému občanského zákoníku s láskou přát tuzemským miliardářům, ba i naší milované vlasti, aby bohatli a bohatli.

Budou-li dost bohatí, vyloučíme tím přece, aby kdokoli jiný mohl krást.

Už jsme psali o tom, že byla-li movitá věc, která má pro vlastníka zřejmě jen nepatrnou hodnotu, ponechána na místě přístupném veřejnosti, považuje se podle § 1050 odst. 1 za opuštěnou bez dalšího (a podle § 1045 odst. 1 movitá věc, kterou vlastník opustil, nikomu nepatří a podle téhož ustanovení si věc, která nikomu nepatří, může přivlastnit pro změnu úplně každý). Nestálo by tedy za to poohlédnout se, kde nějaký místní miliardář parkuje? Nebo kde na místě veřejnosti přístupném stojí nějaký ten státní povoz? Třeba při nějaké květnové vojenské přehlídce by se určitě na místě veřejnosti přístupném leccos zajímavého našlo.

Čím budou naši miliardáři bohatší a čím bude bohatší naše země, tím hodnotnější věci na místech veřejnosti přístupných budeme moci posbírat. Poukázali jsme už kdysi dávno na to, že i pro člověka, který naškudlil za celý život pouhých deset tisíc, není jedna koruna v zásadě žádný velký majetek a když ji nechá někde na místě veřejnosti přístupném, nikomu nic nebrání v tom, aby ji prostě sebral. Ale příjmy naší země přece mají mají činit asi 1 099 307 508 965,– korun, z čehož je desetitisícina tuším sto milionů? Co lze odnést, smí se tedy odnést, je-li to na místě veřejnosti přístupném, tak proč by to, proboha, ještě někdo kradl? A jak by to taky udělal, když odnesení takové věci z místa veřejně přístupného je zcela legální?

Někteří, pravda, vidí problém přímo v občanském zákoníku, konkrétně v jeho § 38, a soudí, že je vlastně všechno úplně jinak.

Podle onoho § 38 totiž v očekávání vlastní nezpůsobilosti může člověk projevit vůli, aby jeho záležitosti byly spravovány určitým způsobem. Jenže mnohým může být celkem žinantní písemně a veřejně prohlašovat: pokud ještě nejsem úplný blbec, už brzo jím budu.

Jak víme, občanský zákoník samozřejmě nabízí jako vždy řešení: podle § 555 odst. 1 se právní jednání posuzuje podle obsahu.

A co když tedy posoudíme podle obsahu, že někdo místo prohlášení napíše nekonečně obsáhlý, vnitřně rozporný a celkově prazvláštní text, do nějž pod praporem boje proti komunismu opíše paragrafy z komunistických předpisů (třeba podoba § 506 odst. 1 našeho občanského zákoníku s § 26 toho z roku 1950 je vskutku nápadná)?

« Zpět