Humor tisíciletí

Adeptů na humor (ba i vtip) tisíciletí je vážně mnoho. Ale vybírat se musí.

Nádherný čtyřdílný Švejk, považovaný za exemplární příklad českého národního humoru, byl označen za humor tisíciletí například na stejnojmenné mezinárodní konferenci.

Protože však haškovsko-švejkovské tisíciletí už skončilo, je jen dobře, že doba významně pokročila, a že máme nový občanský zákoník, dílo, jež překonalo Švejka jak absurdním humorem, tak i rozsahem, neboť pokrok prostě nezastavíš.

A tak i typicky český humor nutně postupuje k většímu počtu humorných stran a větším a větším absurditám (ještě, že se nedožijeme čtvrtého tisíciletí, protože něco, co překoná v humoru a rozsahu nový občanský zákoník, si už ve své přízemnosti ani nedovedu představit).

Rozhodně ovšem nutno zcela zásadně popřít, že by snad byl někdo z tvůrců nového občanského zákoníku považován za Švejka. To v žádném případě, neboť zásadní rozdíly jsou už na první pohled zřejmé snad každému, a to nejen v naší krásné vlasti, ale i ve velmi daleké cizině, jak můžeme demonstrovat třeba na příkladu známé čínské bohemistky Liu Xing-can (srov. její článek: „V Číně nikdo nepovažuje Švejka za idiota“). Takže ten nebetyčný rozdíl sami hned vidíte.

Navíc Švejka četly miliony lidí naprosto dobrovolně, což je další velice podstatný rozdíl mezi ním a novým občanským zákoníkem.

Krom toho byl humor třetího tisíciletí umně využit k potrestání nehodného právnického stavu, který jej bude muset číst povinně (ledaže by vymyslel něco, aby toho nebylo zapotřebí).

Český humor se ovšem neprojevoval v minulém tisíciletí jen rozměrným a prvoplánově idiotským Švejkem, stejně jako se humor nového tisíciletí neprojevuje jen kodexem s podobnými, leč kvantitativně vyššími, vlastnostmi.

Mohli bychom připomenout, že svého času (v minulém tisíciletí) proslul třeba Karel Havlíček Borovský humornými epigramy, jež sám označil za maličké nádoby, do nichž vztek svůj nalévá.

Mohli bychom, ale radši ho moc připomínat nebudeme.

Neboť: za prvé
to byl rychlostudent (považte sami nestandardně krátkou dobu studia: 1838–1841), za druhé nejen že napsal:
Kde domov můj?
Zákony kde píše vláda
knutou národům na záda!

ale navíc i :
Kde domov můj?
Veškerému kde vzdělání
prozřetelně vláda brání!,

čili už v 19. století si počínal tak, jako kdyby snad důvěrně znal leninskou praxi nejmenované komise pro likvidaci vysokých škol.

Máme snad zmiňovat Alberta Vojtěch Friče s jeho dobrodružstvími Indiána v Praze? Radši taky ne, jednak byl z právnické rodiny (jeho otec byl advokát a navíc náměstek pražského primátora, takže se tu nabízí i mafiánská síť, jeho strýc Josef Václav Frič namísto řádného studia práv vedl studenty v roce 1848 do revoluce). Krom toho trpěl neúctou k úřadům (jeho slavný zájem o kaktusy započal tak, že si kaktus strčil do kapsy, kde ho nahmátl strážník, kontrolující, zda nepřenáší vejde bez placení příslušného poplatku). Krom toho jeho čamagoského Indiána po návratu do džungle vyhnali z kmene jako lháře a podvodníka (tvrdil například, že po železných pásech jezdí vozy tažené místo koní drátem nataženým ve vzduchu a jiné zjevné nesmysly a nepravdy).

Aspoň v novém tisíciletí však máme naštěstí jasno: Notorická paní komisní přece svůj vztek nalila do onoho dopisu z loňského 19.března, jemuž se rozumná část národa stále ještě směje, a v němž naléhavě vyzývá, aby lidé kašlali na ni i její komisi („míra nezávislosti komise je přímo úměrná míře nerespektování jejích závěrů“), prohlašuje své pocity za veřejný zájem, poukazuje na to, že někteří členové komise v ní zřejmě odpykávají trest nucených prací (neboť veřejným zájmem jsou podle jejího dopisu pocity jen těch členů komise, kteří tam pracují dobrovolně) a vykládá i jiné, lepší vtipy.

« Zpět