I Curiosity

I to vozítko, jež se prohání prachem a písem rudé planety, může přinášet obavy.

Notorický pan exministr kmotrovské spravedlnosti projevil (včera) velikánskou starost, aby jeho političtí protivníci, jež ve volbách kolosálně rozdrtil poměrem 15:15 na mandáty, kraj nezadlužili. Sice je to v minulém období, kdy kraji taky vládli, ani nenapadlo, ale čert jim věř.

Pan exministr, který by na různé bohulibé účely rozdal o desítky až stovky milionů víc, nežli ti současní lakomci a nepřejícníci, přitom má osvědčený recept na absolutní nezadlužení.

Například když působil (naštěstí jen krátce) na nejmenované plzeňské právnické fakultě, se vší obětavostí nadělil sobě a svým blízkým takové platy, že fakultní rozpočet dokonale rozvrátil, takže by tak šíleně hospodařící instituci nikdo nepůjčil ani pětník: a hrozba zadlužení je tudíž hrdinně a obětavě odvrácena.

Stejně to mohlo být i na krajské úrovni, ale nebude. Všude bude plno nevěry, úzkosti a sténání (neboť podle barda Stanislava Kostky Neumanna: „zahání nevěru, úzkost a ston, Lenin maják, Lenin zvon“), protože lidé prostě na Lenina netransparentně a nekorektně, možná i korupčně, kašlou.

Ale kdyby se ujala skvělá leninská myšlenka, že řešení každého problému závisí jen na tom, zda je k dispozici ta správná komise (kterou v praxi třetího tisíciletí usilovně prosazuje notorická paní komisní), mohlo by být všechno jinak.

Kdyby totiž byla k dispozici namísto nějakého chaotického volení pořádná komise, třeba na způsob té, kterou ztělesňuje notorická paní komisní, už by dnes notorický pan exministr mohl klidně realizovat svůj objev nezadlužování veřejných institucí prostřednictvím permanentního zvyšování vlastního platu.

Vzpomínáte si ještě?

Pan exministr na ustavujícím zasedání krajského zastupitelstva získal závratných 17 hlasů, zatímco jeho protikandidát se zmohl jen na ubohých šestadvacet.

Podle notorické paní komisní je 1,5 filozofického profesora (dvanáct filozofických profesorů a docentů zajišťuje bezpečnou akreditaci celkem osmi studijních programů), případně třináct olomouckých právnických docentů a profesorů, mnohem a možná i mnohokrát víc, nežli pětadvacet plzeňských právnických profesorů a docentů.

Takže i sedmnáct hlasů těch správných krajských zastupitelů by bylo mnohem či dokonce mnohokrát víc nežli šestadvacet hlasů těch neuvědomělých.

A kdyby snad byl nějaký početní problém, stačilo by, aby pan exministr párkrát moudře promluvil, a počet hlasů v jeho prospěch by strmě vzrostl až na komisí uznávaných třináct, a kdyby moudře promluvil víckrát, jeho podpora by záhy stoupla i na oněch 1,5 hlasu. Jenže takhle?

Když se tak závažné věci ponechaly něčemu tak obskurnímu, jako jsou volby? Vždyť už Stalin říkal, že vítězství komunismu ani politická moc nemohou být předmětem voleb.

Aspoň, že nám po Marsu běhá vozítko Curiosity.

Včera se šeptalo i psalo o přelomovém, světodějném objevu. Zapíše se to do světových dějin…bude to ohromující, prohlásil například hlavní badatel John Grotzinger (dojem trošku kazí, že magistra udělal na univerzitě v Montaně za dva roky, 1979–1981, takže je tak trošku rychlostudent, že?).

Aby tam tak našli nějaké zkameněliny z Akreditační komise?
Pochopitelně tamní, s těmi svými máme dost starostí doma.

Není to rozhodně vyloučeno, přece jen je to rudá planeta.

« Zpět