Indicie

Normálním lidem nepřipadá normální, že v normální zemi někdo může v souladu se zákonem beztrestně zničit život tisícům mladých lidí. Protože to normální není. Protože to není v souladu se zákonem. Protože by to nemělo být beztrestně.

Přesto jsou určité indicie, že všechny to asi nepřekvapilo.

Student, se kterým si paní šéfová připíjí na fotce u úvahy Ilustrovaná II, sice dštil oheň, síru a jedovatý hlen na všechny rychlostudenty, ale najednou z ničeho nic požádal o sloučení čtvrtého a pátého ročníku, aby se mohl stát rychlostudentem. Díky tomu samozřejmě bude patřit mezi ty, kdo stihnou dostudovat v termínu daném 1.února (zatím zcela neoficiálně, že?) Akreditační komisí? Že by snad něco věděl předem?

Že by byl taky věštec a uhádl naprosto přesně, kdy a jak Akreditační komise rozhodne? Že by se u vína s paní šéfovou (je přece normální, že šéfka Akreditační komise pochlastává se studenty, zejména s tím, kdo je zřejmě už samojediný v opozici proti vedení plzeňských práv) nakazil věšteckými schopnostmi? V tom případě žáček dohnal mistra, protože zatímco paní šéfová nakonec neuhodla nikdy nic, on se svou šikovnou trefou postoupil těsně za pensylvánského věštícího sviště.

Správní řízení je podle jakéhosi pofidérního zákona neveřejné. Dozvídáme se, že ministerstvo školství (mládeže a tělovýchovy) dostane v písemné podobě závěry Akreditační komise do čtrnácti dnů, a potom bude v další zákonné lhůtě rozhodovat.

Jak správně zhodnotil pan ministr školství už před nějakou dobou, komisní paní šéfová si ovšem počíná jako rozzuřená dělnice při politických procesech z padesátých let, a proto se svým typicky milým, měkkým úsměvem laskavě vyřvala do celého světa poplašné zprávy už teď.

Nejmenovaný pan docent coby poslíček pana spravedlnostního ministra prý běžel apelovat na paní rektorku, aby nekritizovala bezpráví páchané paní profesorkou, a mladé spolustraníky žádal o podporu. Aby ji získal, prý je informoval nejen o tom, že ho posílá pan ministr, ale hlavně o tom, že pan ministr obešel či obvolal potřebné akreditační kvórum, aby všem připomněl, kdo je tady pán a kdo má pravdu. Nechce se mi věřit, že by si to mladí spolustraníci vymysleli, a tak jen tiše doufám, že si to vymyslel nejmenovaný pan docent Miš…

Protože pokud si to nevymyslel, pak žijeme v poměrech, proti nimž byl komunismus ráj demokracie.

Jenže co si myslet, když náměstek stejného pana spravedlnostního ministra se při kávě se studenty (i paní komisní šéfovou) podkecne, že převzetí plzeňských práv chystali dva roky a pak ještě vypráví Táborskému deníku, že se svým ministerským šéfem, profesorem Eliášem a dalšími bývalými plzeňskými novopečenci plánují vznik zcela nové školy, jež, jaké to překvapení, by snad mohla být akreditována velkorysou paní šéfovou již v říjnu?

Jak ale hlásal na transparentu nepovšimnutý student: Je zbytečné nás rušit, my k Eliášovi stejně nepůjdeme

A tak pořád zbývá: Milujeme svou alma mater. V tom je naše síla. Máme totiž něco, co oni nikdy mít nebudou. Rozum a cit.

FPr ZČU, zůstáváme.

« Zpět