Inspirace?

Začíná nový týden a tak nás zřejmě čeká další kolo pseudoodcházení, kdy, stejně jako v dosavadních patnácti letošních týdnech, a dvaapadesáti loňských, a dvaapadesáti předloňských atd. až do dávno vzdálené minulosti, budou (naštěstí už navždy) bývalí novopečenci hrdě prohlašovat, že v nejbližších dnech odejdou.

V této souvislosti mne ovšem mrzí, že jsem takový sklerotik, že si přesně nepamatuji na dobu, kdy jsem například jejich božskému guru zachraňoval kožich před exemplárním vyprášením za nějaké účelové expertizy a kdy plzeňská právnická fakulta ještě neexistovala: nemohu si totiž vzpomenout, jestli náhodou už před jejím vznikem hrdě a prorocky neprohlašoval, že z ní v nejbližších dnech odejde.

Jen zcela na okraj a aby dobré vtipy neskončily v propadlišti dějin jako jejich novopečenští vypravěči: vlastně je taky otázkou, jestli letos vůbec uplynulo zatím patnáct týdnů a v minulém a ostatních předešlých letech celkem dvaapadesát. Jak známo, čas je veličina relativní, a velký relativista nás humoristickou formou v tak zvaných Blábolech odebíračských svého času podrobně poučil, že například 28 měsíců jsou dva roky (pod č.j. R-582–10, ba i R-604–10), že od ledna 2001 do května 2005 uplynulo 2,8 roku (č.j. R-576–10, podle nás sucharů bez tvůrčí fantazie je to 4,3), případně že od června 1998 do října 2002 uplynuly tři roky (č.j. R-583–10). Rok, který trvá čtrnáct měsíců nejspíš nebude mít jen dvaapadesát týdnů, anebo nám možná na některých místech Plzně zavedli devítidenní týden?

Nutno však připomenout, že naši bývalí novopečenci nejenže mocně pomluvili svou alma mater (minulý čas není bohužel na místě, neb tak činí s velikým úsilím stále, ale aspoň už je řadu měsíců nikdo neposlouchá), nejenže se jejím rozpočtem prohnali jako tornádo a zanechali v něm otvory, jimiž by projel střední ledoborec, nejenže hráli na jistotu, aby v rozpočtu nezbylo pokud možno vůbec nic, a tak sobě a svým nejbližším rozdělili, co mohli (naštěstí jich bylo tak málo, že to fakulta i při celkem horentních sumách unesla), ale navíc také posloužili jako zářný příklad a následováníhodný vzor pro politiky.

Neboť co se dozvídáme z úst křehké dámy, jež k nám promlouvá slovy něžnými jak vánek, ba i z úst jiných?

Kromě, jak praví tisk, „peprných výrazů paní poslankyně“ máme možnost naslouchat prostým a výstižným slovům, jež naprosto přesně a neomylně charakterizovaly již novopečenské prázdné prostory, především lebeční, neboli, jak už víme, největší plzeňské kapacity (kapacita je totiž veličinou prázdného prostoru, takže nepochybujeme o tom, že naši bývalí novopečenci jsou kapacitami vpravdě nebývalými, a jejich nasákavost, například pokud jde o školní peníze, je snad ještě nebývalejší).

Posuďte ostatně sami, jak se paní a slečny političky a páni politici dokonale trefili do mantinelů, jež jim nezištně, skoro za nic (za nějakých pět, šest nul v korunách, ovšem za jedničkou či dvojkou, což, uznejte sami, vážně nestojí za řeč) vytyčili novopečenci exaktně přesným vymezením sama sebe.

Ta krásná slova, jež padala před víkendem i o víkendu jsou například: amatéři, pochopové, maskoti kmotrů, maňásci, hloupé loutky či sprostí grázlové.

A pak, že novopečenci nikoho neinspirují. Stačí se na ně podívat (brrr) a hned Vás přece napadnou ona okřídlená slova, jež nám tak hrdě předkládají naši politici.

« Zpět