Jak se pozná?

V soukromém blázinci kolem mediální prezentace několika málo jeho stálých obyvatel padal z Vaší strany velmi často dotaz, jak se vlastně takový úřad bezpečně pozná?

Většina úřadů bývá označena nějakou cedulkou na zdi nebo na dveřích, ale uniformovaný policista sebou kus zdi ani dveře s cedulkou zpravidla nenosí, a novopečení rádoby úředníci z plzeňských práv, jak se zdá, také zatím nejsou označeni cedulkou, tak kde je vlastně nějaký rozdíl? Co když u Vás zazvoní soused a předá Vám své rozhodnutí, jímž Vám ukládá, abyste mu zaplatili velmi tučný poplatek za to, že smíte být jeho milým sousedem? Jak poznáte, kdo je jenom blázen, případně recesista, a kdo je doopravdy úředník?

Dnes a denně slyším od studentů (pardon, spíš vidím, protože mi to píšou), že je dnes škola jejich mládí krutě úřední, studovat normální rychlostí je adrenalinový sport pro sebevrahy, takže na otázku „co z tebe bude, až dostuduješ?“ začíná být správná odpověď: „důchodce,“ dívky si smutně sdělují, na co se jich transparentně vyptávali v těhotenském testu, samozřejmě je pronásledován každý, kdo kdy v mládí rozbil novopečencům svačinu, ale to pořád nestačí.

Vodítka mohou být matoucí. Vzpomeňte si, jak se pletou holubi a úředníci (jedni i druzí všechno, hm, řečeno staročesky: vycídí, řečeno novočesky: pokálejí, a střílet se stejně nesmí ani ti, ani ti). Zdálo by se, že úřad poznáme aspoň podle toho, že si obvykle z lidí nedělá legraci. Opravdu není obvyklé, že by úřad přibil na svá dvířka sdělení, že úřední hodiny jsou v neděli od 17 do 24 hodin a v inkriminovaný čas vyvěsil další cedulku hlásající, že bylo právě úředně rozhodnuto, že je apríl.

Jedna nejmenovaná západočeská univerzita vyvěsila na svých stránkách podrobnou a fundovanou analýzu, podle které student neodpovídá za bordel v knihovně ani jinde, ani za to, co si kdo našmudlal do notýsku, ani za nic jiného a že odnětí akademického titulu zákon nepřipouští. Přitom však si zřejmě pořád dělá z lidí tak trochu legraci, protože sice zveřejnila právní návod, jak by se pomluvení měli bránit proti naprosto nelegální aktivitě směřující k právně nepřípustnému a nemožnému zpochybňování jejich titulů, ale pořád s takovou aktivitou trošičku koketuje. Vida, řeknete si, úřad si z lidí úředně blázny nedělá, univerzita ano, to proto, že univerzita není úřad.

Jenže ministerstvo školství úřad určitě je. Na svých stránkách pro změnu loňského 6.října zveřejnilo (do minulého týdne to tam bylo, teď jsem se radši nedíval), že zpětné odebrání akademického titulu nepřichází v právním státě v úvahu, leč ouha, posléze vyplodilo názor, že diplom je zčásti rozhodnutí vydané ve formě dokladu (které už zrušit nelze) a zčásti osvědčení, které by snad zrušeno být mohlo. Už nám ovšem nenapovědělo, který kousek diplomu je doklad a který má být osvědčení a zda se tedy bude úředně rušit pravý horní roh diplomu, nebo naopak levý dolní, nebo zda se třeba bude rušit nepopsaná část diplomu, a co z toho? Takže vidíte, že úřad si z lidí taky srandu občas udělá.

Stát teď rozjíždí velkorysý projekt, jímž umožní cca 25 000 tisícům absolventů dobře placenou stáž na úřadech. Kdyby ty tisíce absolventů zamířily na úřad pro odebírání titulů, jež nelze odebrat, a vedení řízení, jež nelze vést, měly by praxi bez práce a my bychom hlavně měli zaručeno, že se škola hned úřadem cítit přestane.

Ve skutečnosti je rozlišení jednoduché. Jestliže zákon, a právě jen zákon, stanoví, že můžeme přiznávat práva a ukládat povinnosti, tedy že máme moc, která umožňuje ukládat povinnosti a přiznávat práva i nepodřízeným osobám, pak máme tu čest být úřadem. Pokud však zákon (jako třeba o odebírání titulů) nic takového nestanoví, pak máme tu čest mít smůlu.

« Zpět