Jako láska?

Kdo jednou zradil, marně slibuje věrnost, napsal kdysi Moliére.

Jenže to bylo už dávno, a kromě pár tisícovek zrazených studentů plzeňských práv si už jen málokdo pamatuje, co všechno kdysi pan notorický exministr nasliboval vykonat pro svou alma mater i přilehlý vesmír (a slibuje v mírně modifikované podobě dodnes). Samozřejmě, něco stihl: mohutně navýšil učitelské platy, konkrétně ten svůj a platy svých dvou či tří kamarádů, studentům, kteří ho volili, nandal tučná mnohatisícová stipendia (ne za to, že ho volili, ale z čisté lásky) a protikorupčně dohodl s notorickou paní komisní akreditaci jen a jen za to, že do dobře placené funkce bude zvolen profesor, se kterým se oné paní komisní moc dobře sedí a pije (viz fotografie u úvahy Ilustrovaná II anebo páně exministerský monolog „Dohoda s Dvořákovou“ na You Tube).

Jinak se ovšem pan notorický exministr se choval přesně podle hlubokých myšlenek moudrých (skoro jako kdyby je znal).

Už Jonathan Swift totiž kdysi napsal, že jízdní řády a sliby jsou tu hlavně od toho, aby se nedodržovaly.

Nedá se prostě popřít, že pan exministr je skutečně politik každým coulem (a podle Nikity Sergejeviče Chruščeva politik je člověk, který Vám slíbí most i tam, kde není žádná řeka).

Když se ovšem podíváme na notorickou paní komisní či právě na notorického pana exministra, vidíme hned, že jsou ztělesněním opravdové, čisté lásky.

Že se ovšem časy pronikavě mění, tu tak a jindy zase docela jinak, vidíme dnes a denně.

Bratrská internacionální pomoc soudružských armád, tolik oceňovaná notorickou paní komisní a jejími spolusoudruhy, je najednou nevděčně označována jako okupace (přiznám se, že za mého dávného mládí se mi opravdu zdálo, že tahle bratrská pomoc jako okupace docela vypadá, ale soudruzi to tehdy viděli úplně jinak).

Nemusíme však trapně sahat do minulosti tak nedávné, ale po vzoru našeho moderního práva se můžeme navrátit klidně až do středověku (tak jako to naše právo díky panu notorickému exministrovi učinilo přijetím rozšířeného překladu feudálních textů, známého pod souborným označením nový občanský zákoník).

Záletník Romeo by vzhledem k obecně známým sebevražedným úmyslům trávil čas v psychiatrické léčebně, pokud by rovnou nehnil v kriminále, neboť krásné Julii, jak známo, bylo pouhých čtrnáct (a tudíž byla krutě pod zákonem).

Ostatně, ani sám William Shakespeare by dnes zřejmě neměl ani čas, možná ani náladu, kazit mládež svými soukromými dramaty, protože vzhledem k tomu, jak nepravidelně platil výživné na syna, by měl velké trable s řidičákem, pokud by taky netrčel někde ve vězení.

Náramky ovšem pan notorický exministr slíbil už v roce 2007 nejpozději do roka, což musí být dnešním vězňům v jejich celách nebývalou útěchou.

Jak jsem se tak zmiňoval o těch, co jsou sami jako čistá láska, připomněl jsem si najednou onoho česko-polského esejistu, pana Gabriela Lauba. Idioti jsou jako láska, pravil, slibují víc, než mohou splnit. A taky si hned sám zakontroval: idioti jsou jako láska, celý život se s nimi snažíme žít – ale marně.

P.S. Těm, kdo se dnes ptali, ano, naše krásná mývalice Matylda už žádného zlého pomlouvače nepokouše, protože v mývalím nebi (kam k našemu žalu odešla) není ani zloby a závisti, ani závistivců a pitomců.

« Zpět