Jaký že orgán?

Vždycky, když chceme někoho označit za nějaký orgán, musíme si dobře ujasnit, za jaký?

Díky autorům nového občanského zákoníku dobře víme, že hranice mezi demokracií a komunismem nemusí být nijak zvlášť zřetelná: všechno totiž závisí jen a jen na čištění!

A nejen, že si autoři dali dar potřeby věčného a nákladného čištění, jehož se za periodických pár milionů rádi periodicky ujmou. Navíc jejich kodex umožňuje, abychom mohli notorickou paní komisní vděčně pojmenovávat jako orgán dočista jakkoli!

Vděčíme za tyto skvělé poznatky tomu, že nový občanský zákoník (podle důvodové zprávy, kterou k němu jeho autoři preventivně sepsali) definitivně likviduje komunistickou terminologii nejen například v § 214 odst. 2 povinným zaváděním typicky demokratického označení „svaz“ (na němž sami vidíte, jak komunistické pojmy přímo zadupává do prachu a popela), ale především pojmem rozhrada. Už jsme si totiž řekli, že podle občanského zákoníku z roku 1950 (§ 141) se rozhradami rozumí zejména ploty, zdi a meze, zatímco nový občanský zákoník (v § 1024 odst. 1) drtí okovanou botou hlavu komunismu tím, že rozhradami rozumí ploty, zdi, meze a strouhy, takže zásadní rozdíl mezi demokracií a komunismem představují strouhy.

A když se taková strouha dost nečistí, zanese a hranice se potom stírá, ba i mizí.

Proto je tak nezbytně a neustále zapotřebí pilných a urputných čističů, aby naše strouhy byly dostatečně transparentní.

Autoři ovšem, jak dobře známo, nejsou žádné nevděčné potvory, ba právě naopak.

Jejich brilantní, a ovšem i transparentní, práce totiž konečně umožňuje, aby i nejčelnější česká marxistka konečně užívala zaslouženého titulu. Co je to za orgán, můžeme se ptát, když ji uvidíme popíjet pravdu obsahující nápoj. Co je to jen za orgán?

A díky jejím nohsledům a jejich zákoníku můžeme hrdě odpovědět: Přece královna.

Poslouží, ale nenadchne, odpovídalo se kdysi na otázku na rozdíl mezi bakelitovým vozítkem Trabant a čímkoli dalším, například nějakou předsedkyní či podobně. Jakkoli soudruzi z NDR občas někde udělali chybu, tato moudrost se zdá být skoro věčná.

Jsou podivné časopisy, které sice vyzdvihnou, že notorická paní předsedkyně coby soudružka na telefon je připravena kdykoli komukoli radostně dát (jak napsal třeba právě ve včera definitivně minulém týdnu časopis Reflex ve stejnojmenném článku) informaci o čemkoli, takže ačkoli ji nikdo nijak zvlášť nemiluje, když neseženou nikoho jiného, žurnalisté ji volají.

Na druhé straně nikdo náležitě neoceňuje její skvělá, vrchovatou měrou splněná marxistická proroctví, pardon, prognózy.

Přitom na příkladu vítězných bitev soudruha Kim Ir Sena již během svého působení v bojovém svazku nejuvědomělejších občanů (jak byla označována tehdejší KSČ dokonce v Ústavě) dospěla k nevyvratitelnému závěru, že severokorejský lid pod vedením své komunistické strany dosáhne nejen vítězství, ale i nevídaného blahobytu.

Nejen v Koreji, ale i v houštím zarostlé Latinské Americe komunismus podle ní celkem neprodleně zvítězí, což, jak sami vidíte, již dávno nastalo.

Už 21. října 2012 v Parlamen­tních listech notorická paní komisní konstatovala, že Petr Nečas nemůže na stranickém kongresu začátkem listopadu loňského roku přežít a bravurně vystihla jeho totálně beznadějnou situaci slovy: „neobhájí post předsedy!“

Samozřejmě, i mistr tesař se utne, natož pak čelná marxistka.

Říkala přece, ba i psala koncem roku 2009, že dá ruku do ohně za to, že na plzeňských právech je všechno v naprostém pořádku, a že na pohodlnou akreditaci stačí v podstatě jen jeden profesor (ale ten, s nímž se jí tak usilovně hledá pravda; kde jinde, než tam, kde ta pravda je, neboť in vino veritas: ve víně je pravda). To byl ovšem omyl, neboť se ukázalo, že ačkoli by plzeňským právům na všechno stačil ten pan profesor, s nímž se notorické paní předsedkyni dobře pije, nestačí jich ani pětadvacet, pokud s ní dost nadšeně nepátrají po pravdě ve vinných hlubinách.

Ale ti, kdo s ní v oněch lehce nakyslých hlubinách bádali, vybádali v ustanovení § 243 svého feudálně moderního kodexu, že orgány spolku (předseda, kontrolní a jiné komise atd.) se mohou jmenovat libovolně, nevzbudí-li se tím klamný dojem o jejich povaze.

Spolek tedy může klidně vést osoba, zapsaná do rejstříku jako Velký Vont a notorická paní komisní může vést svůj podivný spolek (jak její komisi nazývají už i média, která jí kdysi naletěla) klidně ve funkci královny.

Protože královna vládne absolutně a jen podle vlastního uvážení, v zájmu svém a svých blízkých, proti jejímu rozhodnutí se nelze odvolat a nikomu za nic neodpovídá, (pokud tedy zrovna není nějaká ta revoluce) nemůže se tím budit klamný dojem o povaze paní komisní coby orgánu (podivného spolku).

« Zpět