Jen člověk trochu vytáhne

paty,

ne snad za hranice všedních dnů, leč za hranice státu, a nevychází z naprostého zmatku.

Dočte-li se v cizojazyčném tisku, že J. P. se stal naprostým králem minisukní, jen tiše zírá, že bytost s nejhezčíma pánskýma nohama v sukni vůbec není, jak by se pochopitelně dalo a mělo očekávat, nejmenovaný notorický (neboli permanentní) pan exministr, ale jakýsi pofidérní zahraniční moderátor.

Což není nic proti zmatku, co něhož upadnete, když se zahledíte prostřednictvím elektronické sítě do zpráv o tuzemském dění. My, kteří jsme vychováni v neskonalé víře v neomylnost předních českých komisařek, nechápeme, že se taková bytost tak najednou může přiznat k mafiánství. Vždyť už kdysi přece hlásala, že kdo nesouhlasí s panem exministrem, je mafián, a že pokud se prosadí nesouhlas s jeho skvělými, originálně vypůjčenými názory, mafie zvítězí. A co to čteme: po měsících sladkého mlčení najednou komisařka podepisuje výzvy vědců na ochranu uprchlictva, zatímco pan exministr, jako kdykoli věrně a pohotově poslušen hlasu lidu (latinsky populus, odtud tedy populisticky) se o uprchlících vyjadřuje velice nelaskavě.

Řekli bychom: Zmatek nad zmatek, ale nemůžeme, protože tenhle název už kdysi pro jednu ze svých knih použil Jules Verne, což byl přece mimo jiné právník. A s právníky nechtějí mít lidé jako pan exministr samozřejmě a především rozhodně nic společného (nehledě k tomu, že ten pan Verne práva vystudoval v Paříži nestandardně rychle za tři roky, z nichž během jednoho, 1848, byla navíc revoluce).

Je proto třeba se i v těchto rozbouřených vodách uchýlit k jistotám, k tomu, co je jasné a na první, v nejhorším případě na druhý, pohled zřetelné.

Hlavní autoři nového občanského právního kodexu například už kdysi zjistili (a širé veřejnosti prozradili), jak se pozná i přes různá zakuklení totalitní právo. Například na straně 95 knihy Principy a východiska nového kodexu soukromého práva (jíž chovám v úctě, neb se v ní skví navíc pěkně čitelné věnování: Milému příteli Milanu Kindlovi srdečně a v úctě Karel…) konstatují, že přes různé nátěry se prostě totalitní právo nezapře a stále navazuje na právní řád totalitního státu, což poznáme zejména podle snahy zákon zpolopatizovat.

Naštěstí s takovými ohavnými tendencemi autoři i jejich zákoník rázně skoncovali. Pokud už jejich kodex něco definuje, jsou to pojmy, s nimiž bychom si jinak rozhodně nevěděli rady a jen bychom (jak jinak, nežli bezradně) tápali, co jen mohou znamenat.

Třeba švagrovství? Co by to asi tak mohlo být? Kdo by to mohl vůbec tušit? Naštěstí nám ho definuje § 744 občanského zákoníku.

A co teprve příbuzenství. Další záhada. Kdekdo by se k Vám mohl vtírat jako příbuzný a Vy byste byli (už zase) dočista bezradní. Naštěstí nám ho velice pěkně definuje § 771 občanského zákoníku. Příbuzenství je podle něj vztah (kdo by to řekl, že?) založený na pokrevním poutu nebo vzniklý osvojením.

A co třeba taková matka? Co kdyby Vás šikanovala úplně cizí ženská! Ale podle § 775 občanského zákoníku je matkou dítěte žena, která je porodila (díly čemuž teprve počaté dítě, tzv. nasciturus, nemá žádnou matku).

Prostě máme nezměrné štěstí: přes různé nátěry se sice totalitní právo nezapře a stále navazuje na právní řád totalitního státu, jenže ho snadno poznáme podle snahy zákon zpolopatizovat!

« Zpět