Jim jejich nebe

Každému, co jeho jest, což ovšem v případě některých sice transparentních a standardních, přesto však vynikajících, jedinců znamená: jim jejich nebe.

Že je taková notorická paní komisní opravdová, nezpochybnitelná bohyně, nepopře snad z Vás, obyčejných smrtelníků, vůbec nikdo. Pokud by snad někdo mírně tápal v nepatřičných nejistotách, ukážeme mu, že rozhodně netřeba.

Minulost, přítomnost a určitě i budoucnost totiž poslušně ukazují, že jsou mezi námi bytosti, jež jsou skutečně rovny bohům, ba dokonce bychom je přímo mohli považovat za bohy či bohyně, kdyby ovšem žili v příslušné době.

Jak dobře víme, například pro tvůrce našeho moderního feudálního občanského zákoníku je nejlákavější rok 1811 a léta mu předcházející, kdy se zrodil tehdejší občanský zákoník, obsahující ovšem i tak příšerné pojmy jako je právní úkon. Takové hnusné termíny tvůrci našeho nového kodexu samozřejmě zavrhli jako typicky komunistické slovakismy (navíc hnusně fušující do řemesla paní komisní: muselo by totiž jít o komunistické slovakismy prorocké, protože komunismus v roce 1811 ještě neexistoval dokonce ani jako slovo a se slovenštinou to nebylo o moc lepší).

Zaslíbený rok 1811 byl ovšem rokem velkého státního bankrotu v našich zemích, ba i u sousedů, s nimiž jsme tehdy sdíleli monarchii, a pokud si zvolíme bankrot jako kriterium obliby, snadno dospějeme třeba i do, no, například do Řecka.

Ach, tam kdyby tak naše notorická paní komisní žila.

Nemyslím teď na ty tisíce studentů, kteří by díky tomu měli klid na poctivé studium, ani stovky učitelů, kteří by mohli nerušeně učit, teď mám na mysli, že by konečně někdo vnesl pořádek do chaosu řeckých bohů.

Takový bůh Pan, jehož podle pověstí zplodila Odysseova žena Penelopé se všemi těmi stovkami ženichů, kteří se jí dvořili za Odysseovy nepřítomnosti (protože současně podle pověstí zůstala manželovi věrná, byl to husarský kousek hodný matematických výpočtů a právních konstrukcí pana vždycky náměstka), by se asi dočkal zrušení rodného listu vzhledem k velmi nestandardnímu otcovství a mezi bohy by se tudíž příliš neohřál. A nebyl by určitě sám.

Naopak, notorická paní komisní by měla na Olympu své místečko jisté.

Poslední dcera a vůbec poslední dítě bohyně Země (Gaie) byla totiž zplozena, aby do nekonečna ztrpčovala život smrtelníkům, jimž vládce bohů Zeus přenechal zemi, i jemu samotnému.

Byla nazývána Fáma a šířila širou zemí lži, výmysly a hnusné pomluvy.

Podle římského básníka Vergilia šlo o ohavnou obludu, vybavenou křídly, jež měla tolik uší a zlých jazyků, kolik měla brků na křídlech. Navíc se mohla ještě ohavněji nafouknout do velikosti, se kterou nemohl žádný z obyčejných smrtelníků ani náhodou soutěžit.

Podle básníka Horatia (náš starý dobrý známý Quintus Horatius Flaccus) měla i několik věrných pomocníků, první byla Vymyšlená zvěst, druhý Bezhlavý omyl, třetí Šeptaná pomluva a po nich následovala Hrůza, kteří jí byli dnem i nocí nápomoci při korektním a transparentním plnění jejího nelehkého úkolu (skoro bychom je mohli označit za takové mytologické členy její komise).

Ale i když ani řecký bankrot neodlákal notorickou paní komisní od plnění základních úkolů občanské komise (zcela podle Lenina: komise zneškodňuje!) do modravých dálav či
naopak temných hlubin, můžeme se stejně dnes a denně přesvědčit, že roli bohyně úspěšně sehrává.

Neboť Fáma je stále živá a ani v dnešní žhavé současnosti (tedy ne doslova žhavé, vyhlédneme-li z okna do venkovního chladu) se nikdo nemůže rovnat její velikosti, když se pořádně nafoukne.

« Zpět