Jistoty

Teprve když nás někdo opustí, vidíme najednou převzácné perly jeho myšlenek, které jsme dříve přehlíželi, nebo dokonce nechtěli vidět.

Kdybychom pozorně naslouchali třeba projevu tehdejšího prezidenta Havla v Pardubicích kdysi v lednu 1990 (referovalo se o něm včera na idnes.cz), nemuseli bychom se nikdy obávat, co všechno nám plzeňští novopečenci mohou provádět za laskavého přispění jednoho či dvou politiků či pseudopolitiků (podle pana Havla nemá politika nahrazovat estrádu) a jejich novinářů. Oni to všechno samozřejmě dělali jen a jen pro naše dobro, ale když jsme jim ho nedali, dočkali jsme se lecčeho.

Doma není nikdo prorokem (jak se konec konců praví už v bibli, v 13. kapitole Matoušova evangelia, verš 57), což ti moudří pochopitelně dávno vědí (třeba i proto, že bibli četli, anebo prostě proto, že jsou moudří), zatímco duše prosté, ba tupé, to naopak netuší, a proto stále a stále zkouší nás nějakým tím poněkud přitroublým proroctvím (jaký pan, takový krám, že?) ohromit a otravují tím nejen do zblbnutí, které u nich už dávno proběhlo, ale i dlouho potom.

Jenže nová, a někdy i novopečená, doba často mění staré pořádky, takže někdy nemáme jistotu už ani v příslovích. Mívali jsme jistotu, že vždycky existuje někdo, kdo člověkem nepohrdne. Určitě víte, kdo to je, ten, kdo navzdory všemu člověkem nikdy nepohrdne? Pokud ne, dovolím si napovědět později.

Z přísloví, jak se zdá, se stává věc záludná a ošemetná. Říká se třeba, že stokrát opakovaná lež se stane pravdou, ale kdoví, jak to vlastně je? Slyšel jsem už aspoň stokrát a četl nejspíš víckrát, že za průtahy ohledně dvanácti miliard zapomenutých kdesi ve Švýcarsku může pražské vrchní státní zastupitelství, konkrétně ti jeho představitelé, kteří dostatečně aktivně netloukli hlavou o zem směrem nikoli sice k Mekce, ale zato k pražské Vyšehradské ulici (kde spokojeně sídlí jejich ministr). Možná jsem to slyšel dvěstěkrát. Možná jsem to četl třistakrát.

Pořád nenápadně (a marně) pokukuji, ba chvílemi dokonce upřeně zírám, na písmenka ve smlouvě se Švýcarskem (zveřejněné pod č. 9/1928 Sb.), podle jejíhož článku 2 za právní pomoc mezi Švýcarskou konfederací a naší zemi odpovídá z české strany výhradně Ministerstvo spravedlnosti.

Lež byla opakována stokrát, dvěstěkrát, a pravda nic, písmenka se pořád ani trochu nezměnila.

A když zazírám pro změnu do pokynu Nejvyššího státního zástupce č. 1/2011, je to stejné. Ačkoli se pořád mele, že za všechno mohl pražský vrchní státní zástupce, pokyn pořád praví, že za všechno může ten nejvyšší. Lež se opakuje pořád dokola, a pravda pořád nic? Tak jak je to potom s příslovími?

Ještě aby nakonec komisní paní profesorka byla prorokem (ačkoli před nějakou dobou tiše užasl jeden server, jak je přece úžasné, kolik lidí pořád ještě věří naprosto zjevným lžím soudružky profesorky Dvořákové).

O kom to platívalo, že navzdory všemu člověkem nikdy nepohrdne? Přece o lidojedovi.

Jenže všelijací podivní vykukové nám chtějí vnutit nový občanský zákoník s jeho supermoderním, stěží dva tisíce let starým dělením věcí na hmotné a nehmotné, takže nám bude zavedeno jistě i maso nehmotné, a tudíž i virtuální kanibalové (ostatně na plzeňských právech pohostinsky vystupovali virtuální lidojedi už v předstihu, naštěstí jen krátce).

Jenže není vlastně třeba se bát. V Pardubicích přece už v lednu 1990 například Václav Havel řekl, že není třeba se bát těch, kdo nemají ani žádný humor, ani vůbec žádné nápady.

« Zpět