Kamenožrout nevadí

Zatím.

Leckohos možná nakonec zaskočilo, že hlavní starostí Evropské unie se stalo zakročit proti všem, kdo ji ohrožují, ať už jsou to veverky, vrány, mývalové nebo i nosálové, které v evropské přírodě nikdo neviděl (ale co kdyby se tam objevili a ohrožovali ideály evropské spolupráce?).

Pravda, někdo by si možná mohl myslet, že by naši unii (Evropská unie je zastřešením tří Evropských společenství) mohl ohrozit spíše takový mýtický kamenožrout, neboť sestává například z Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), a ačkoli takový mýval spořádá leccos, uhlí mu fakt nejede.

Mýlí se však ti, kdo by si snad mysleli, že naši ctihodní europoslanci, například nějaký ten exministr, v dotyčném parlamentu jen pospávají a potom ze spaní odsouhlasí i boj proti takovému zavilému odpůrci uhlí a oceli, jakým je třeba veverka.

Ve skutečnosti totiž naše krásná země i s tehdejším ministrem kmotrovské spravedlnosti (jak jej pojmenovali například na Neviditelném psu) byla tím pronikavým světlem v temnotách, jež jako maják ukázalo cestu dosud neprobuzeným evropským národům, jež snad ani netušily, jaké nebezpečí pro jejich národní identitu představuje třeba takový mýval.

Týrání zvířat, a to nejen veverek, nosálů či mývalů, ale pro jistotu i všech ostatních zvířat (co kdyby se ukázalo, že nepřítelem evropských myšlenek jsou i medvědi), je podle něj totiž dovoleno, neboť podle jeho § 3 odst. 1 občanského zákoníku se přece sadista nesmí brát o své sadistické štěstí jedině takovým způsobem, který působí bezdůvodně újmu druhým, neboli jiným osobám (ale jinak může). A mýval, nosál, veverka, vrána, ba i ten chudák ibis posvátný, rozhodně osobami nejsou, takže se na ně zákaz nepůsobit jim bezdůvodně újmu prostě nevztahuje. Tudíž můžeme v pohodě týrat.

Mnohým by se to snad mohlo zdát poněkud paradoxní, ba dokonce absurdní, přičemž i náš Ústavní soud (například v nálezech sp. zn. I. ÚS 1126/2007, sp. zn. II. ÚS 2221/2007, sp. zn. I. ÚS 3758/2011 a řadě dalších) se kloní k podivnému názoru, že co je absurdní, nemůže být správné a je proto třeba postupovat jinak. Přitom páni soudci zřejmě přehlédli, že pan Aristoteles, který redukci ad absurdum vymyslel, kdysi studoval v Egyptě opravdu jen velice krátce.

Už proto je třeba všelijaká aristotelovská pseudomoudra rázně odmítnout.

Díky tomu nám ovšem mohou vzniknout nečekané problémy, kdyby se například úřad ulakomil na naše ředkvičky či brambory. Pro účely ochrany přírody lze totiž vyvlastnit nemovitost a práva k ní, jak stanoví už dlouho § 60 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb.

Jenže podle občanského zákoníku jsou přece nemovitými věcmi mimo jiné i věci, o nichž jiný předpis nežli občanský zákoník stanoví, že nejsou součástí pozemku, a přesto je nelze přenést bez porušení jejich podstaty z místa na místo (jak moudře praví § 498 odst. 1 nového kodexu). A protože § 2 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. jiné nežli trvalé porosty nejsou součástí pozemku, jsou nemovitostmi (jen zkuste cibuli přenést z jednoho pozemku na druhý a přitom ji nevytrhnout) a úřad nám je může vyvlastnit.

Tyto drobné potíže jsou ovšem víc než vyváženy právy, na něž jsme dříve nemohli ani pomyslet ani ve snu.

Podle § 2272 odst. 1 občanského zákoníku má například nájemce právo přijímat do své domácnosti kohokoli. Přijme-li nájemce nového člena domácnosti, oznámí zvýšení počtu osob žijících v bytě bez zbytečného odkladu pronajímateli. O takovém významném právu si pronajímatel až doposud mohl nechat leda zdát. Taky nechápete, jak bez takového práva vůbec mohl až dosud žít? Nyní mu však nájemník musí bez zbytečného odkladu oznámit, že jich v garsonce bude nadále bydlet padesát, a pan pronajímatel může bez starostí spát.

Ostatně, kdybychom snad připustili, že navzdory nestandardně krátkému egyptskému studiu by nedouk Aristoteles mohl mít pravdu, kam by to asi tak vedlo?

Třeba z takového občanského zákoníku by po uplatnění této metody nezbylo vlastně nic.

A to by bylo jistě absurdní, ne?

« Zpět