Kandidáti

Všichni kandidáti na děkana plzeňské právnické fakulty logicky chtějí něco zlepšit, no, jeden chce tuším taky objasňovat, kdo vlastně tak obětavě vynaložil všechnu tu práci a peníze, aby pomluvy plzeňských práv udržel na výsluní mediální (ne)přízně (jiné, méně významné události, jako pád vlády, povodně či výbuch sopky se tam sotva ohřály).

Při rozhodování by se ovšem nemělo zapomínat na to, že jen někteří (či spíše jen jeden) už mají v tomto směru za sebou velkou zkušenost. Tak časově první přihlášený kandidát (už jsem navrhl, abychom mu říkali třeba Kája, nebo raději výstižněji Božský Kája) nabyl v posledních týdnech a měsících neopakovatelnou zkušenost v přenášení ozvěny z vlastní hlavy do jiného prostoru a významně tak pokročil v úsilí očistit plzeňská práva od všech studentů, učitelů i peněz, čímž nejen mohutně ušetří nalomený státní rozpočet (který nebude škole bez studentů muset nic platit, protože vysokým školám se platí právě za studenty, neboli hlavně podle jejich počtu), ale také zásadně pokročí v úsilí, aby se plzeňská práva stala fakultou s nejlepší ozvěnou na světě. Něčeho podobného nemohou na fakultě v Brně či Praze nikdy dosáhnout, protože se jim tam po chodbách pořád motají spousty (státem placených) studentů, kteří volnému pohybu zvukových vln silně překáží.

Zkušenost, jak v převleku za statutárního proděkana povyhazovat několik set studentů, je jistě zcela nezastupitelnou při budoucím čištění fakulty od zbytku studentstva (samozřejmě dva či tři vyjímaje za jejich neobyčejné zásluhy o rozvoj čistících prostředků, leštidel, mazadel a podobně).

Jeden čtenář mi v této souvislosti napsal, zda za situace, kdy pověření zaniká zánikem funkce pověřujícího, a kdy tedy podle statutu fakulty měl o ukončení studia rozhodovat věkem nejstarší proděkan, neboli, kdy o ukončení studia rozhodovala osoba k tomu zcela neoprávněná, by si nemohl rozhodnutí o ukončení studia pro klid v rodině zrušit sám (neb k tomu má stejnou pravomoc, jako ten, kdo o ukončení rozhodl), přičemž tutéž službu zcela nezištně nabízí i necelým čtyřem stům svých spolužáků. Možná bych spíš volil cestu otevřeného dopisu, který samozřejmě má smysl jen tehdy, pokud rozum a cit zítra zvítězí.

P.S. Taky si dovoluji zneužít svých stránek k upozornění, že se reportéři jedné nejmenované televize (abych byl spravedlivý, jeden z nich, ten druhý buď už dostal rozum, nebo naopak zcela otupěl, nebo je jinak indisponován) rozhodli resuscitovat svou spolehlivě mrtvou reportáž (jak v jiné souvislosti napsal pan čtenář či paní čtenářka JN: svou černou a z větší části vymyšlenou kroniku) a obíhají s dotazy toho typu, zda v jedné nejmenované arbitráži její předseda (nejsem to já) tím, že připustil jako vedlejší účastníky dvě zahraniční společnosti, neumožnil, aby tyto zahraniční společnosti, sídlící navíc na stejném ostrově jako jiné společnosti nějakého kontroverzního podnikatele, vytunelovaly nárok další zahraniční společnosti proti naší republice. Netroufám si hádat, zda v rámci úspor náhodou nezrušili v jedné nejmenované televizi právní oddělení, ale pokoušel jsem se o osvětu: soud (ani rozhodci) nemohou vedlejšímu účastníkovi ani uložit žádnou povinnost, ani přiznat žádné právo (a tudíž ani peníze). V tom je totiž právě podstata toho, že jde o účastníka (jen) vedlejšího. Ale znáte to, marnost nad marnost a vše je marnost (řekl už Kazatel, v knize Kazatel, kapitola první, verš druhý).

« Zpět