Kapacity

Jsem jen divákem, posluchačem a čtenářem, a tak stejně jako Vy nevím, jestli se na nejmenší vládní stranu skutečně řadu měsíců chystal podlý nekolegiální útok. Jen si pietně vzpomínám, že dlouhodobé plánování, jak se zdá, je zajímavou zábavou lidí se sklony k totalitnímu vládnutí.

Za mého mládí totalitní vládcové plánovali na celé roky dopředu své úspěchy, a za mého bohužel velmi zralého věku mí záludní bývalí kolegové pro změnu dlouhé měsíce plánovali své úspěchy (převzetí vedoucích funkcí na fakultě). Na rozdíl od totalitních vládců plánujících v neútulných sjezdových ratejnách sice plánovali ve vysoce útulných plzeňských hospůdkách, ale jinak tu veliká podoba je, například úspěch se nakonec navzdory tomu, že byl naplánován, nedostavil ani těm, ani oněm.

Všechno zlé je ovšem k něčemu dobré. Ve vířícím a bublajícím kotli vysoké politiky se aspoň trošku ztrácí do zblbnutí opakované, leč pohříchu stále planější, novopečenské sliby, že své alma mater, kterou tak masivně a především ohavně pomluvili, málem připravili o prestiž, zčásti o studenty, z větší části o učitele a úplně z největší části o peníze, konečně dovolí aspoň trochu svobodně si vydechnout tím, že se odebéřou do žhavých horninových prostor k tamním chlupatým mýtickým obyvatelům, neboli ke všem čertům.

Samozřejmě se najdou i tací lokálkáři, čímž se nemyslí strojvedoucí na místních, neboli lokálních, hrubě zanedbaných tratích, leč poněkud postarším výrazem pisatelé z méně významných hrubě zanedbaných novin (jde o výraz sice také hrubě zastaralý, pocházející z doby před více desítkami let, ale například proti pseudonovému a pseudosupermo­dernímu občanskému zákoníku nebývale, snad až v řádu staletí, novodobý), které k politickému dění nepustí ani zdálky, a k tomu velkopolitickému už vůbec ne, takže se přece jen po tisícíprvní, tisícídruhé až tisícípadesátéosmé pouští do překvapeného nářku, jakéže to kapacity tak nečekaně opouštějí (jimi samými ovšem) zbídačenou vysokou školu.

Jistě mají pravdu. Když totiž nahlédnete do některého z pramenů naší moudrosti, například do Wikipedie, snadno zjistíte, že kapacitou se rozumí schopnost něco vstřebat, absorbovat, pojmout, akumulovat, či méně vzletně uskladnit.

A pokud si zavzpomínáte (velmi upřímně se omlouvám, že Vás navádím k tak ohavným vzpomínkám) na nedávné, leč přece jen naštěstí definitivně pominulé, novopečenské panování na fakultě, jistě si připomenete, jak neobyčejnou schopnost akumulovat například všechny funkce prokázali.

Za tím účelem byla například z několika funkčních kateder vytvořena jedna obludně mamutí, nemající v civilizovaném školství obdoby, a pobrány byly všechny proděkanské funkce, kromě proděkana pro zahraniční styky: ten totiž musí mluvit cizími jazyky, a to existujícími. Novopečenci samozřejmě zlostně a zavile mumlají cosi, čemu nikdo nerozumí a co se může nezkušenému a neškolenému uchu jevit jako neznámý jazyk, nejspíše jazyk nějaké primitivní entity vetřeleckého typu, ve skutečnosti však o cizí jazyk nejde a jde právě jen o nesrozumitelné vzteklé brumlání.

Stejně tak to, že vzhledem k podivnému slovosledu, nemodernímu slovníku a zmateným větným vazbám nikdo nerozumí textu tak zvaného nového občanského zákoníku, neznamená, že by snad byl lstivě sepsán v cizím jazyce. Nikoli, novopečenci by časem vytvořili stav, kdy by se každý jimi řízené škole z velké dálky vyhnul, takže by se nemuseli s nikým domlouvat, a pro krátké přechodné období (než odeženou všecky odporné cizáky, to jest všechny kromě sebe) ještě ponechali ve funkci toho, kdo se cizími jazyky domluvit umí.

Pokračujeme-li v ošklivých vzpomínkách, jistě si také připomeneme, jak ještě vydatněji než funkce absorbovali školní peníze, čímž prokázali kapacitu (schopnost cosi vstřebat, případně akumulovat) skutečně nevídanou.

Takže opravdu ano, ti kdo nám už dlouhé měsíce a dlouhé roky planě slibují, že se vydají tam, kam patří, prostě kamsi, bezpochyby jsou nebývalými kapacitami.

Naštěstí už nepříliš živě, naopak o to matněji, si vzpomínám na dávnou dobu svých studií, kdy nás (někteří) páni pedagogové ohromovali myšlenkou, že důležitější, než být dobrý právník, je být uvědomělý (naštěstí pro veřejné zdraví se tento postulát neprosadil například ve zdravotnictví). Kdo by však řekl, že podobné okřídlené myšlenky přežívají dodnes?

Abychom totiž byli spravedliví, jeden z novopečenských proděkanů se prý nakonec přece jen rozhodl odporoučet. Není-li přání lidu otcem myšlenky, ani se mu nedivím. Na jeho alma mater všichni dobře vědí, že Akreditační komise jeho disertaci ze všech, které na fakultě do té doby byly obhájeny, jako jedinou označila za zcela nevyhovující. Jenže, ukázalo se přece nakonec, že je vysoce uvědomělý. Nebo že by taková byla (ovšem až posléze) Akreditační komise?

« Zpět