Kapka hloubí

kámen opravdu hodně pomalu.

Procházím v dešti kolem soudu a vidím, že všechny naděje na lepší dnešek, o zítřku nemluvě, zvolna, leč nezadržitelně mizí v, hm, pr-ázdnotě a nicotě, a že, jak se zdá, podle nového občanského zákoníku prostě nežijeme.

Nejenže nám ze soudní střechy teče za krk a zdejší město vůbec nepožaduje, aby stát, jenž soudní budovu vlastní, upravil její střechu tak, aby z ní na obecní chodník ani neukáplo (neboť podle § 1019 odst. 1 občanského zákoníku má vlastník pozemku právo požadovat, aby soused upravil svou stavbu tak, aby z ní nestékala voda na sousední pozemek, ba dokonce aby z ní na sousední pozemek nepadal sníh).

Pravda, oknem nevidíme, jestli ze zmoklého soudu vyrážejí do světa datové zprávy, ale nevybíhají ani modernější poslové a soud není olepen nástěnkami. A přece má každý právo, aby jeho věc byla rozhodnuta stejně jako podobný již rozhodnutý případ (jak moudře stanoví § 13 občanského zákoníku). Jakto, že soudce nevylepuje na nástěnku, stěnu či okno, že si hodil korunou a rozhodl určitý spor tak a tak (protože mu padl orel), když už navždy všichni mají podle § 13 občanského zákoníku právo, aby bylo rozhodováno stejně?

Jakto, že se kolem nás po světlém středověkém vzoru neplouží davy bezzubých, nemajících právo na žádnou náhradu proti těm, kdo jim od chrupu obětavě pomohli?

Vždyť podle § 2902 nového zákoníku přece ten, kdo může a má vědět, že poruší právní povinnost (například vím, že někomu, hm, jednu vrazím, čímž poruším právní povinnost nikomu neškodit), oznámí to bez zbytečného odkladu osobě, které z toho může újma vzniknout, a upozorní ji na možné následky. Splní-li oznamovací povinnost, nemá už poškozený právo na náhradu škody (…). Pořád někde slyšíme moudré promluvy na velké téma: Já Ti jednu…, ale v aplikaci nového kodexu máme pořád velké rezervy.

Ale nějaké jistoty se přece jen zvolna objevují. Jak už dávno víme, ustanovení § 1878 odst. 2 a § 1994 občanského zákoníku řeší stejnou situaci pokaždé jinak (když dlužník nějak splyne s jedním z více věřitelů, zanikne podle § 1878 odst. 2 dluh zcela i vůči ostatním věřitelům, zatímco když dlužník nějak splyne s jedním z více věřitelů, podle § 1994 dluh zcela nezanikne) proto, že jedno je opsáno z francouzského občanského zákoníku a druhé zase z německého. Každý z nás si tudíž zřejmě může vybrat, čím se bude řídit, podle toho, jestli má radši Francouze nebo Němce, a uznejte sami, Němci teď v soutěži popularity asi nezvítězí.

Ale ať se rozhlížím, jak se rozhlížím, nevidím ani samosprávu nesvéprávných. A přitom přece i nesvéprávní mohou být členy opatrovnické rady, bez jejíhož souhlasu nelze například nakládat s majetkem nesvéprávného (§ 480 odst. 2 písm. a) občanského zákoníku. Schůze opatrovnické rady se přitom může účastnit každý jeho kamarád, i když nebyl pozván, a má taky jeden hlas, jako třeba každý z jeho příbuzných (§ 472 odst. 2 nového kodexu), takže byl konečně učiněn velký krok k samosprávně nesvéprávných, kteří se tak konečně mohou osamostatnit a vymknout se šikanující kontrole svéprávných.

Jenže zatím nikde nic. Svět čeká a váhá.

Naštěstí přece jen některé vlaštovky už vyrazily a neochvějně prosazují pravidlo, že uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného a naopak (§ 1 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku).

Protože použití právního předpisu, ale pozor, právě jen soukromoprávního,
nesmí vést ke krutosti a bezohlednosti (§ 2 odst. 3 nového kodexu). Aspoň, že paní předsedkyně nám plasticky, nezištně a humánně ukazuje, že ve veřejném právu nic takového neplatí.

Bohužel, její snahy a úsilí nakonec stejně zvolna, leč nezadržitelně mizí v, hm, pr-ázdnotě a nicotě…

« Zpět