Katalogová

Jestlipak znáte onen již hrubě vousatý vtip o nepřizpůsobivém občanovi, který dorazí na úřad práce s tím, že sice nemá vůbec žádné vzdělání a vůbec nic neumí, ale zato je ochoten dělat jakoukoli, i tvrdou práci, klidně za zcela zanedbatelnou mzdu? To si děláte srandu, vyhrkne uvědomělý nepřizpůsobivý žadatel užasle poté, co jej úředník informuje, že má pro něj zaměstnání se stotisícovým platem, kde není třeba dělat ale dočista nic. Ale ty jsi si začal, kontruje úředník.

Avšak, jak se zdá, v naší podivné současnosti vůbec nemusí jít o vtip.

Když jsme se včera zmiňovali o kanálech, zobrazených s paní komisní šéfovou (tedy s paní šéfovou komise, abych byl přesný) a s vínkem na fotografii (viz úvahu Ilustrovaná II), konkrétně o kanálech, jimiž k oné dámě proudí informace (neboli o kanálech informačních), aby si je nemusela pracně vymýšlet sama (jako posledně), dovolil jsem si upozornit, že jsme se rovněž mimoděk dozvěděli o jakémsi katalogu prací, jež lze vykonávat sice za hříšný peníz, ale přitom tak říkajíc levou rukou, ba dokonce snad i bez ní.

Paní šéfová sice s tváří zaťatou tak, že by jí laskavý krokodýl tiše záviděl (co teprve laskavá krokodýlice), dobře věděla a světu sdělila, že odchod desítek docentů a profesorů, které novopečenci za krátkého období své demokratické, korektní a transparentní hrůzovlády vypudili z plzeňských práv, nijak nepoznamená kvalitu, ba ani kvantitu výuky.

Na tomto zásadním, jak jinak, než předem učiněném, poznání pochopitelně nemohly nic změnit takové podružné, mediálně naprosto nezajímavé drobnosti, jako že se některé předměty musely, jistě jen dočasně, zrušit, protože je novopečenci neuměli a nikdo, kdo by je uměl, ve škole nezbyl, jak se to přihodilo třeba právům autorským. Jiné (ostatní) předměty novopečenci sice taky neuměli, ale všechno se zrušit nemohlo, a tak třeba pracovní právo učil odborník, který se mylně domníval a to autoritativněji tvrdil, že v zákoníku práce se o odborech nikde nic nepíše (jako kupříkladu pan bývalý studijní proděkan). § 61 a jiné buržoazní přežitky pojednávající o účasti odborů při skončení pracovního poměru byly podle povahy věci v rámci transparentního řízení zařazeny mezi utajované skutečnosti nebo prohlášeny za výplod minulého vedení (pročež univerzita celkem promptně prohrála některé soudní spory).

Samozřejmě pořád o dost lepší, než když správní právo učil kdosi, kdo (jako nejmenovaný pan náměstek ministra spravedlnosti, ovšem podle Neviditelného psa té kmotrovské, což bude asi nějaká speciální) nejen vyprávěl, ale bohužel i psal, že studenti studují podle správního řádu a že správní orgán může rozhodovat, kdy se mu zachce, protože lhůty, které stanoví správní řád, jsou dobré leda pro srandu králíkům, ne však k omezování jeho dobře placeného tvůrčího úřednického rozletu. Možná si vzpomenete, jak mu dotyčný pracovněprávní expert zdatně sekundoval (nejspíš aby mu ukázal, že není sám, kdo právo vůbec neumí) prohlášeními, že veřejným činitelem (dnes úřední osobou) je každý, kdo podepisuje veřejné listiny (a protože doručenka je taky veřejná listina, povýšil nás tím v podstatě na národ veřejných činitelů).

Ovšem paní šéfová nyní nad vínkem lká (laik by sice podle fotografie mohl soudit, že se naopak směje, ale hluboce by se mýlil), že celofakultní kvantita výuky, o kvalitě nemluvě, katastrofálně upadne odchodem tří profesorů jejímu srdci obzvlášť milých. Výhradně na nich totiž ona celofakultní výuka stála a s jejich odchodem tudíž padá do hlubin, což se samozřejmě týká především oné drtivé většiny předmětů, které nikdy neučili. Fakulta sice našla za odcházející náhradu, ale opomněla přitom zásadní akreditační poznatek, že oni odcházející jsou nenahraditelní.

Jeden z oněch profesorů je soudce Nejvyššího soudu. Protože bez něj nemůže škola přežít, nemohlo to přece být jinak, nežli že souzení (nota bene v Brně) je činnost nenáročná, která ho nijak nezdržovala od usilovného každodenního vyučování, a která se vykonává nejspíš jaksi sama, případně ještě snáz.

To samé asi platí o řízení velkého nakladatelství, jež vedla, nepochybně jen ve volném čase, další odcházející.

Konečně ten poslední učil do roztrhání těla tak, že především právě jeho odchod je pro fakultu nekonečnou tragédií. Jistě jen v krátkých okamžicích zaslouženého spánku a při podobných příležitostech levou zadní sepsal nějaké tři tisíce paragrafů návrhu občanského zákoníku (proto asi taky ten návrh vypadá tak, jak vypadá).

Vidíte sami, že existují zaměstnání se stotisícovým platem, kde není třeba dělat ale dočista nic, tak se může věnovat učení a zas jen učení.

« Zpět