Kde jsou ty časy?

Ještě jedno takové vítězství, a jsme zničeni! (pravil král Pyrrhos po bitvě u Auscula roku 279 př.n.l.)

Už víme, že notorický pan exministr rozdrtil na prach své hlavní protikandidáty zdrcujícím poměrem mandátů 15:15 a tušíme, že, jakmile někdo sežene milion či dva, nejlépe školní, dovodí jeho dřívější náměstek, jakož i náměstek mnohých dalších ministryň, i matematicky, kolikrát víc je patnáct nežli patnáct.

Jenže kde jsou ty krásné časy, kdy pan náměstek se svými geniálními výpočty přispěchal ne snad až na počkání, ale se vší korektní a transparentní servilitou už předem, a zdobnými (či snad zlobnými?) matematickými fantaziemi dokládal, že pan exministr má pravdu, i když ji zrovna nemá.

Navíc víme, že rozhodující vítězství páně exministerské je prý navíc Pyrrhovo (Pyrrhos byl starověký panovník a válečník, který porazil Římany tak úspěšně, že přitom prakticky zničil vlastní armádu, spojení Pyrrhovo vítězství se tudíž používá pro situaci, kdy někdo zvítězí tak šikovně, že tím přivodí své straně naprostou katastrofu), což je krajně nespravedlivé.

Drtivé úspěchy, jež přinesou tomu, kdo uspěl, jen katastrofu, by totiž nadále už neměly být spojovány se jménem jakéhosi pofidérního řeckého vladaře, který se nadto proslavil naprosto nesmyslnou myšlenkou (nebudete tomu věřit, ale výrok: Pravda vítězí pochází právě od krále Pyrrha), ale měly by být už navždy spojovány s notorickým panem exministrem, konec konců p jako p (a navíc tady nehrozí nějaké oslavování nahé, a tudíž jistě nemravné, pravdy, protože pan exministr se vždy postaral, aby všude tam, kde do toho měl co mluvit, rozhodně žádná nahotina nevítězila, pravda už vůbec ne).

Vzhledem k tomu, že jeho vítězství je tedy Pyrrhovo, využije kraj ke své nezměrné škodě na dopravu jen ubohých osm set milionů korun, a nikoli mnohem více, snad až celou půlmiliardu, kterou velkoryse slíbil v nejmenovaných televizních otázkách pan exministr.

Že pravda vítězí, vymyslel jakýsi dávno mrtvý řecký král, zatímco jiní mylně vykládali, že ve víně je pravda.

Notorická paní komisní ovšem tento blud razantně vyvrátila (ve víně, jež popíjí s plzeňskými odrodilci, například na fotografiích u úvahy Ilustrovaná II, rozhodně nic podobného není, nikdy nebylo a nebude!): kde by se navíc vzalo tolik pravdy?

Jenže kde jsou ty časy, kdy notorický pan exministr, tehdy ještě jen jako jednoduchý exministr (z ministerského úřadu byl vysazen v té době teprve jednou) dohadoval protikorupčně a transparentně s notorickou paní komisní (tehdy také jen s jednoduchou paní komisní, protože funkci zastávala poprvé) akreditaci za zvolení profesora, se kterým se jí dobře pije (jak se pochlubil na You Tube ve slavném monologu „Dohoda s Dvořákovou“), aniž by samozřejmě ve víně takto družně konzumovaném byla sebemenší troška pravdy.

Mezitím, kdysi v letošním bílém únoru, totiž pan exministr neprozřetelně prohlásil, že je šťasten, že plzeňská práva nekončí, ačkoli se tak stalo navzdory veřejnému zájmu představovanému zhrzenými pocity tehdy již notorické paní komisní (že pocity členů komise, zejména její, jsou veřejným zájmem, napsala do psaní z 19. března letošního roku, jež stále straší na stránkách ministerstva školství, nejspíš proto, aby lidé nezapomněli, že náš svět je plný legrace).

Proto jej naopak nyní paní komisní krutě potrestala zarytým mlčením a nikde chmurně nevykřikuje, jaké strašlivé neštěstí potkalo nejmenovaný západočeský region, protože jeho hejtmanem pan exministr stejně nikdy nebude. Víme totiž, že jde jen o zástávečku na jeho dlouhé, jednosměrné cestě (do zapomnění).

« Zpět