Kdyby

Poměrně nedávno jsem žertoval na téma možnosti putovních zeměpisných anomálií. Neměl jsem samozřejmě na mysli, že by se například doupovská magnetická anomálie radši přesunula jinam (na Doupově neukazuje díky magnetické anomálii kompas k severu, takže kdyby se přesunula na severní pól, mohli bychom to konec konců i přehlédnout), jako spíše jiné zeměpisné zvláštnosti, například onu (ne)slavnou anomálii spočívající v tom, že v Plzni neplatí ty paragrafy zákonů, jež se nehodí do krámu bývalým novopečencům.

Bez ohledu na tuto prapodivnost kompasy v Plzni fungují pořád stejně, jen v důsledku oné anomálie prý moc nefungují mozky těch, jimž se ony paragrafy nehodí. Tomu ovšem vůbec nevěřím, protože aby mozky přestaly fungovat, musely by fungovat předtím, a tím si opravdu vůbec nejsem jist.

Zmíněná anomálie (nehodící se paragrafy škrtněte) sice zatím nemigruje (novopečenci sice svůj odchod avizují při různých příležitostech zhruba patnáct let, a ačkoli se zřejmě už tentokrát ze svého veřejného příslibu zmizet nevykroutí, zatím se pro jistotu ještě ani nehnuli), ale zato se zdá, že rozšiřuje radius svého působení.

Za skvělý příklad tohoto šíření můžeme považovat nejnovější sci-fi sepsané onou prorockou postarší dámou, jež se ovšem ohledně plzeňských práv proslavila jako prorok kvalit skutečně nevalných.

Na podzim 2009 totiž prezentovala své vlastní podivuhodné fantazie a úsudky jako nesporná skutková zjištění o nebývalých pochybeních na právnické fakultě, včetně tvrzení o mafiánských praktikách či zkorumpovaných soudcích a státních zástupcích z řad podezřelých rychlostudentů (jako na potvoru nebyl podezřelým rychlostudentem ani jeden soudce či státní zástupce, to jí snad ti mafiáni udělali naschvál!) nejen bez prověření těchto fantaskních hypotéz (následně téměř vždy vyvrácených), ale dokonce i před zahájením jakýchkoli kontrolních procesů (ovšem k čemu kontrola, když ona dáma je přece prorok?).

Vzhledem k vrozené ješitnosti si dovoluji připomenout, že díky mé knížečce V síti odhalila navíc internet jako zločinnou pavučinu, ovíjející kupodivu z celé zeměkoule právě jen náš stát (zmíněná knížečka totiž pojednává o dění na internetu, z čehož ona dáma vyvodila, že jsem popsal mafiánské sítě, ovíjející naši republiku, ba ji dokonce dusící a rdousící).

Ono její nejnovější dílo bylo nazváno poněkud těžkopádně Zpráva pro Akreditační komisi ke kontrolní zprávě Fakulty právnické ZČU. Rozhodně nechci radit, ale pro bestseller se hodí přece jen kratší a údernější název.

„Co vypovídá o plzeňských právech sedlina na dně sklenice a jiné věštecké metody“ by sice byl název výstižnější, ale ne o moc kratší. Takové „Báje a báchorky všedního dne“ by už snad byly celkem únosné, zatímco „Lži pro každý den“ by vyloženě zaujaly, a přitom by šlo o pravdivou, výstižnou a nikterak nadsazenou upoutávku na nevšední obsah dotyčného dílka.

Aby se nenašla náhrada za novopečence a oni tak přece jenom nemuseli vyrazit za obživou do nevlídného světa, obsahuje totiž ona Zpráva například tvrzení, že „vypsané výběrové řízení na přijetí nových akademických pracovníků bylo v rozporu se zákonem,“ což se mělo stát tím, že bylo vyhlášeno jen na internetu.

„Lze samozřejmě diskutovat o tom,“ připouští věštkyně, dokonce právě v oné Zprávě, „zda internetové zveřejnění patří mezi zveřejnění v hromadném sdělovacím prostředku“ (připomínám ovšem znova, že internet odhalila ne snad jako mámení ďábelské, ale jako pavučinu rdousící náš nebohý stát, o lidu nemluvě, nad čímž by se měli na ihned. cz, idnes.cz, novinkách.cz, v Týdnu.cz či jiných .cz, nebo třeba i na stránkách České televize zamyslet, aby se náhodou nepovažovali za nepochybné hromadné sdělovací prostředky).

Zpráva tak sice připouští jakousi diskusi o povaze internetu, ale pokud jde o plzeňská práva, nekompromisně konstatuje porušení zákona.

Vědecká rada fakulty taky projednala její dlouhodobý záměr, a protože se neskládá z němých tváří, měla k tématu všelijaké podněty, takže požádala o jejich zapracování (neboli o dopracování záměru i s jejími podněty). To ovšem paní komisní šéfová bryskně přeložila do podjaté češtiny tak, že ve svém scifíčku informovala, že záměr byl potupně vrácen k přepracování. A tak pořád dál.

Kdyby všude platil § 83 odst. 3 zákona o vysokých školách (podle něj totiž v Akreditační komisi musí sedět, a tím spíš stát v jejím čele, jen všeobecně uznávaní odborníci), těžko by se něco podobného mohlo stát. Jenže jak se zdá, ten paragraf už na některých místech taky neplatí.

« Zpět