Kdybych já byl

Kdyby byl Petr Spálený kovářem („žárem výhně pak ozářen“), ukul by si vílu. Kdybych já byl kovářem, nemám nejmenší tušení, co bych si při své nešikovnosti počal, ukout pořádnou vílu by se mi totiž určitě nepovedlo, o něčem jiném ani nemluvě. Kdybych si chtěl já ukout vílu, nepochybně by mi vyšla nějaká ježibaba nebo jiný šeredný, ošklivě prorokující patvar, takže ještě štěstí, že kovářem nejsem.

Kdybych já byl rektorem, byl bych v pěkné pasti. Jako normální, inteligentní člověk bych už dávno pochopil, že zákon nedovoluje ani odebírat, ani rušit akademické tituly (když to tvrdí dokonce i profesoři, které uprosil, aby se účastnili frašky zvané etická komise, se kterou jinak žádný odborník nechtěl nic mít), jenže když už proplatil ty (prý) šestimístné cifry oblíbenému magistrovi, co teď s tím? Těžká situace investora, který zaplatil most přes řeku, která tam však neteče. Je lepší nestavět most (když tam přece žádná řeka neteče), nebo prostě postavit nějakou co nejlevnější lávku přes nic?

Kdybych já byl ale například novinářem, možná by mne občas napadlo, na co se lstivě zeptat. Tak třeba při zítřejší plzeňské rektorské snídani s novináři bych usilovně všem kazil chuť dotazy onoho hrubě obtěžujícího typu, jestlipak už univerzita vymáhá po svých užvaněných představitelích a zaměstnancích škodu, která jí vznikla zaplacením pokut za porušení zákona o ochraně osobních údajů? Svého času přece různí, dnes už bývalí, novopečenci a jejich přisluhovači vykřikovali do světa jména osob, které podle jejich mylného názoru něco nedobrého provedly a následně za jejich zákonem zakázanou prostořekost dostala škola pokutu. Zákonný požadavek neuvádět osobní údaje konkrétních lidí možná novopečenci pochopili jako obvykle úplně obráceně, totiž tak, že pomlouvat se může, avšak anonymně, a proto první hanopisy předstírající (neúspěšně) zahájení správního řízení pojali jako anonymy.

Taky bych se třeba ptal věčného ministerského náměstka, který univerzitě nezištně a jen z nehynoucí lásky (k čemupak, nebo ke komupak?) pomáhá s pracným a pohříchu navíc ještě nezákonným vedením správních řízení proti jejím absolventům, jestli advokát, který má pozastavený výkon advokacie, může poskytovat právní služby a fakturovat za ně (šlo by samozřejmě pouze o řečnickou otázku, neboť rozhodně nemůže)? A jestli opravdu někde neplavou v hotovosti proplacené faktury, které podle některých jdou v univerzitním prostředí utajeně z ruky do ruky jako před více než dvaceti lety samizdatová díla?

Zkuste si představit, že v parném dni, jež nás doufejme v létě čeká, dorazíte k soudu a v soudní síni Vás uvítá usměvavý advokát s tím, že je fakt vedro, pana soudce či paní soudkyni už vážně nebaví v tomhle dusném počasí dřepět v taláru v jednačce (no, konec konců si vlastně můžeme představit i soudní síň dokonale vymrzlou), a tak si zjednal či zjednala advokáta, který to právo přece umí taky a udělá to za drobný bakšiš za něj, či za ni. Jak pěkně nicotné by bylo všechno, co by takový advokát rozsoudil. Však to znáte: prakticky ve všech učebnicích se praví, že vykonávat pravomoc úřadu může jen a jen ten, komu ji zákon svěřil, a nemůže se při výkonu veřejné moci nechat zastoupit ani advokátem ani nikým jiným (třeba notářem, exekutorem, babičkou, sousedovic psem nebo podobně).

A jak hlasitě a posupně by se asi neprávem a nezákonně osočení, leč práva dobře znalí, plzeňští absolventi zachechtali, kdyby se dokumenty fakturující univerzitě za vedení správního řízení, o nichž stále více lidí tvrdí, že je vidělo, ba si je i pečlivě zkopírovalo, kdesi vynořily? Jo, kdybych já byl novinářem, pěkně bych ty neexistující faktury zveřejnil. Jenže jako advokát nesmím pro změnu ani naznačovat (nebo snad ano?).

« Zpět