Kocourkovská II

Název, jak bude zřejmé, stejně jako koncem června není ani dnes odvozen od žádného z našich krásných chlupatých tuláků, ba ani například od někdejšího Katzendorfu na Teplicku (v důsledku těžby hnědého uhlí bohužel už desítky let neexistujícího, takže roli turisticky přitažlivého hnízda hlupáků musí sehrávat jiná místa).

Jeden z velmi laskavých čtenářů těchto stránek mi položil velice jednoduchou, celkem nezáludnou otázečku na téma proč je v kterékoli zapadlé, Bohem i lidmi zapomenuté, například horské, vísce, velká spousta všelijakých smradlavých žump a septiků, zatímco v jedné nejmenované západočeské metropoli naopak mnohem více, dnes již naštěstí bývalých, novopečenců. Odpověď je prostá a jistě ji všichni dobře znáte, pokud snad ne, případně pokud si ji chcete ověřit, nabízím ji pro změnu a pro jistotu zase dole v P.S.

Další z Vás mi celkem rozhorleně napsal, že jsem se opět opravdu hluboce zmýlil, když jsem dění předcházející letošní říjnové děkanské volbě na plzeňské právnické fakultě označil za kocourkovské. Je sice pravda, že přirovnává-li se něco ke Kocourkovu, znamená to, že tam panují nesmyslné poměry a příslušní představitelé se chovají naprosto hloupě, zcela nepochopitelně a přinejmenším nevyzpytatelně. Potud samozřejmě porovnání nijak nekulhá, ledaže bychom snad radostně akcentovali onen smutný fakt, že tristní realita novopečenského panování mnohonásobně předčila realitu kocourkovskou, sice taky úplně blbou, ale přece jen tak nějak úsměvně.

Jenže tím veškerá podobnost končí. Když totiž kocourkovští po velkém úsilí postavili svou slavnou šikmou radnici bez oken, chytali celé týdny po ulicích do pytlů světlo a nosili ho, poněkud marně, dovnitř. K ničemu takovému se ovšem podle kritizujícího pisatele naši bývalí novopečenci rozhodně nesnížili. Ačkoli vlastně zkusili strčit do pytle celou fakultu (kdyby ovšem panovali ještě o pár týdnů, maximálně měsíců, déle, pak při závratném tempu jejich vládnutí cca minus 2500,– Kč v hodině, by byla fakulta celkem logicky už velice záhy kompletně v pytli), nosili odkudsi z nitra svých duší dovnitř do školy jen hustou, černočernou tmu vlastní (ovšem silně nekvalitní) provenience.

Na rozdíl od pilných kocourkovských, kteří přes všechno své nezměrné úsilí do radnice nakonec v pytlích světlo nenanosili, naši oblíbení bývalí novopečenci byli přece jen (bohužel) o něco úspěšnější, a jasné fakultní prostředí aspoň zčásti zatemnili (mimo jiné tím, že ho aspoň v rámci úporného čištění pokryli špínou). I když se tvářili, že ze sponky a ostnatého drátu sestaví klidně i vrtulník a prostou reprodukcí stoletých (pardon, zhruba sedmdesátiletých) textů vytvoří hypermoderní kodex, mnoho dalšího se jim už nepovedlo (tentokrát naštěstí), snad kromě vytyčení základní otázky, jak se dá usilovným očerňováním postupovat ke světlé budoucnosti (odpověď, s ohledem na to, že P.S. je už zase obsazeno, musím nacpat už sem, je opět zcela prostá: tudy cesta nevede, neboli usilovným očerňováním se postupovat ke světlé budoucnosti nedá).

A v tom je také odpověď, proč mám, stejně jako Vy všichni, takovou radost, že v děkanských volbách neuspěl jejich kandidát, ale někdo normální.

P.S. V oněch zapadlých vískách si totiž mohli vybrat první.

« Zpět